V sobotu 14. 9. jsme s místní organizací pro zahraniční studenty COPEC navštívili westernový festival St. Tite. Festival se koná ve stejnojmenné vesničce, která se nachází asi 200 km od Montrealu.

Festival probíhá celkem 10 dní – od 6. do 15. září.

Celý festival provází country muzika a typické kovbojské klobouky, které tam prodávají na každém rohu. Všude podél hlavních ulic vesničky St. Tite se nachází stánky s typickými westernovými věcmi jako jsou rifle, již zmíněné klobouky, boty apod. Také je tam spoustu stánků s občerstvením, samozřejmě tu a tam nějaký ten alkohol a stánky s nejrůznějšími suvenýry.

Vesnička, tedy alespoň ta její hlavní část, která je nejblíže hlavnímu dění festivalu, je pěkně nazdobená. Ale i samy domečky působí svým osobitým westernovým dojmem a dotvářejí jedinečnou atmosféru. V době festivalu vesničkou proudí tisíce lidí a v nejbližším okolí parkují stovky karavanů, obytných přívěsů a obrovských aut. Osobně si St. Tite nedovedu představit v době mimo festival, jistě musí působit naprosto prázdným dojmem.

Rodeo

Hlavním programem festivalu bylo rodeo. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít a tak jsme se na něj šli podívat. Byla to vskutku velice zajímavá podívaná. Podle očekávání bylo rodeo velice zaplněné. Celým rodeem nás provázel moderátor, kterému jsem bohužel nerozuměl ani slovo, ale působil docela vtipně. Na konci si ze sebe udělal srandu – ohlásil, že si to chce vyzkoušet a objevil se na velkoplošné obrazovce jak sedí na býkovi a uchopuje otěže. Působil velice zmateně a my jsme zpočátku nevěděli, jestli to skutečně myslí vážně. Když se pak otevřeli dveře z boxu, vyjel na nich vysmátý moderátor na mechanickém býkovi 🙂

Rodeo se skládá z několika disciplín:

Jízda na splašeném koni

První disciplínou je jízda na splašeném koni. Nejedná se ani tak o jízdu, jako spíš o snahu se na koni udržet po daný časový limit. Kůň různě skáče, vykopává apod. Prostě se všemi silami snaží shodit kovboje. Velice často se mu to i povede. Tato disciplína spolu s jízdou na býkovy patří k těm nejzajímavějším, ale zároveň také nejnebezpečnějším, které rodeo nabízí. Mnohé pády vypadají velice nebezpečně a ne zřídkakdy kovboj schytá i nějaký ten kopanec.

Chytání telat lasem z koně

Další disciplínou je chytání telat lasem z koně. Tele je vypuštěno z klece a běží na druhý konec arény. Kovboj na koni za ním vzápětí vyráží. Úkolem kovboje je zachytit tele do lasa a svázat mu nohy. Tato disciplína testuje kovbojovu zručnost s lanem, rychlost a přesnost. Občas se telatům podařilo utéct nebo se vysmeknout z lasa. Nicméně většinou skončila svázaná na zemi.

Jízda na divokém býkovi

Toto je hlavní disciplína celého rodea a představení, na které všichni čekají. Disciplína probíhá stejně jako jízda na splašeném koni, nicméně obrovský a silný býk tomu dodává naprosto jiný rozměr. V této disciplíně se padá již mnohem častěji než z koně a pády jsou to opravdu velice nebezpečné. Několikrát se dokonce býk snažil zbavit kovboje například tak, že ho chtěl bokem narazit na hrazení nebo vrata od boxu. Také se velice často stávalo, že se býk neuklidnil ani po úspěšném shození kovboje a začal s pěnou kolem huby pobíhat po aréně. Někdy to vypadalo, že si ten býk s pořadateli jen hraje, jindy vypadal rozzuřeně až naháněl hrůzu. Na takovéto situace jsou ovšem pořadatelé připravení – za býkem okamžitě startují 2 kovbojové na koni a svážou ho do 2 las. Poté ho společnými silami odvlečou do boxu. Jeden býk dokonce i přes to vzdoroval a zapříčil se hlavou proti boční stěně od boxů. Nicméně i jeho snaha byla marná a skončil v zákulisí.

Povalení býka skokem z koně

Jednou z dalších disciplín je povalení býka skokem z koně. Býk je vypuštěn z klece a vzápětí se za ním rozjíždí kovboj na koni. Po chvilce kovboj z koně seskakuje a skáče přímo na býka. Uchopuje býka za hlavu a tlačí ho k zemi. Když se mu podaří udržet býkovi hlavu u země po dobu několika sekund, uspěl a má splněnou tuto disciplínu. V této jsou vtipné momentky, kdy se kovboj netrefí na býka a skočí mimo. Nebo když se mu býk vytrhne a utíká.

Naskočení na koně

Naskočení na koně patří k dalším z nejzajímavějších disciplín. V rodeu se vyskytuje ve dvou variantách – první varianta je, že kovboj naskočí na koně, na kterém již jede jiný jezdec a jedou spolu. Druhá varianta je, že jezdec z koně seskočí a kůň běží pár metrů sám, než na něj naskočí druhý kovboj. V této disciplíně jde o správné načasování a to u obou kovbojů. Kovboj který jede na koni musí včas seskočit, aby jeho kolega měl dostatek času aby naskočil. Ten zase musí vystihnout ten správný okamžik, kdy kůň projíždí těsně vedle něj, a naskočit a udržet se na něm.

Slalom na koni

Toto je asi nejjednodušší a nejméně nebezpečná disciplína z celého rodea. Proto se jí také zpravidla zúčastnili ženy. Po aréně je umístěno několik překážek, kolem kterých musí s koněm procválat. Kůň se nejprve klusem rozběhne na druhém konci arény, pak zamíří k první překážce, oběhne ji a následně druhou. Vypadá to vcelku snadně, ale když se kůň pořádně rozběhne, tak bývá občas trochu problém dostatečně zpomalit přes překážkou a neshodit jí.

Mimosoutěžní představení dětí

Myslíte si, že rodeo je nebezpečné? To si evidentně nemyslí rodiče mladých kovbojů ve věku okolo 14 let, kteří nám v další části programu ukázali, že mají odvahu a nebojí se ani býka. A aby to nebylo málo, tak se vrhli hned na nejnebezpečnější disciplínu – jízdu na divokém býkovi. Nutno podotknout, že měli alespoň o něco menší býky, než jejich dospěli kolegové. Přesto je to velice nebezpečné a myslím, že si právem zasloužili náš obdiv.

Akrobacie na koni

O umělečtější část programu se postaraly dvě sestry provádějící akrobacii na koních. Jezdili v sedě, v leže, ve stoje, ve stoje na jedné noze apod. A také spolu ve stoje na 2 koních. Byly opravdu velice šikovné a evidentně je to bavilo. Nás taky.

V tomto článku bych se chtěl věnovat MHD v Montrealu a porovnat ho s pražskou. Pražská MHD je označována jako jedna z nejvyspělejších v Evropě a musím říct, že právem. Člověk to neocení, dokud nepozná nic jiného.

Autobusy

Autobusy jsou jedním ze dvou hlavních dopravních prostředků místní hromadné dopravy. V autobuse se nenachází žádné informační panely či monitory a dokonce ani nehlásí zastávku. Je tedy velice obtížné zjistit, na které zastávce se autobus vlastně nachází. Můžete požádat řidiče, aby vás upozornil, až bude vaše zastávka, ale to také není zrovna ideální řešení. Toto považuji za jednu z největších nevýhod autobusů a proto s nimi jezdím velice málo a nerad. Další nevýhodou autobusové dopravy je, že na zastávkách nejsou jízdní řády. Nemáte tak žádné informace o tom, kdy autobus jezdí a v jakých zastávkách zastavuje. Mnohdy jsou i samotné zastávky značené velice nevýrazně, že je lze snadno přehlédnout.

Metro

Druhým a hlavním dopravním prostředkem je metro. Metro je tu úplně jiné, než na které jsme zvyklí z Prahy. Používají tu vlaky s obrovskými koly, které působí na první pohled velice mohutně. Také mají možná více vagonů než naše metro. A ačkoliv působí poměrně moderně, uvnitř moc vybavené není. Oproti pražskému metru má mnohem méně sedaček. Některé vagony mají informační tabuli, ale to zdaleka neplatí pro všechny. Naštěstí v každé stanici hlásí její název, takže tu nenastává stejný problém jako s autobusy. Také pro mě bylo docela šokující zjištění, že se občas stává, že se na zastávce otevřou dveře a metro stále pomaličku jede. Ne že by jelo nějak závratně rychle, ale prostě vystupovat z metra za jízdy, to bych nečekal 🙂

Jako velký nedostatek místního metra bych označil omezené eskalátory. Po eskalátorech se dostanete pouze do jakéhosi mezipatra, ze kterého musíte sestoupit již po obyčejných schodech. Pokud jdete na lehko, je to jedno, ale s těžkým kufrem vážně oceníte i takovéto maličkosti.

Dalším nedostatkem bych označil nutnost projít turniketem. Jednak musíte vyhledat jízdenku či kartičku, což vás samo o sobě docela dost zdrží. Dále pak musíte jízdenku vložit do otvoru pro ní určenou v případě krátkodobých jízdenek, případně pípnout na čip v případě dlouhodobých. A s funkčností jízdenek tu mají očividně problémy. Měl jsem čerstvě koupenou celodenní jízdenku a nechtěla mě pustit do metra. Naštěstí jsem si schoval účtenky z automatu, a tak jsem došel na stánek a nahlásil problém s nefunkční jízdenkou. Prodavač mi nejdřív vysvětloval, že jí musím přiložit k čipu a zmáčknout. Když jsem mu několikrát ukázal, že to nefunguje a indikátor se rozsvítí červeně a ne zeleně, jak by měl, tak mi jízdenku konečně vyměnil. Úplně stejný problém s jízdenkou pak potkal také Kamilu. Dokonce i v autobuse mi jízdenka několikrát nechtěla fungovat. Občas jí pomůže, když jí trošku ohnete a opět narovnáte.

S turnikety je to také občas velice veselé. Například když máte velký kufr… Není to snadné jím projít, ale jde to! 🙂 Ovšem na takovéto případy jsou tu připravení – mají tu takovou červenou přepážku, která se otevře a dá se tak snadno projít i se zavazadly či kočárkem. Toho jsem si samozřejmě všiml až poté, co jsem úspěšně protlačil kufr skrz turniket. A nebyl jsem zdaleka sám, viděl jsem několik dalších turistů, kteří se snažili protlačit kufr turniketem.

Tyto červené přepážky ovšem nefungují při cestě z metra. To musíte jít k takové brance a vyčkat na signalizaci. Pokyny jsou ovšem francouzsky, takže když jsem poprvé přišel k oné brance, tak jsem se snažil najít tlačítko, kterým bych onu signalizaci pro otevření branky dal, ale nemohl sem ho najít. Pak se ozval takový krátký pískavý zvuk a tak jsem zkusil branku otevřít a ono nic. Zkusil jsem to znovu a zase nic. Následně se ozval dlouhý pískavý zvuk. Vlastně to pískalo na celou stanici metra. Tak trochu jsem nevěděl, co se děje a podíval jsem se na prodavače a jeho asistenta v budce, kteří vypadali velice vesele, evidentně se velmi dobře bavili. Ti mi pokynuli, že teď by to již mělo jít otevřít. A tak se mi konečně podařilo dostat se i s kufrem z metra.

OpusCard

Místní dopravní podnik používá podobné karty jako je naše OpenCard. Tady se jí říká OpusCard. Její funkce je prakticky stejná, jako je u naší OpenCard – tedy nabijete si do ní jízdenku a pak bez problémů jezdíte až do jejího vyčerpání. Nevím jestli lze nabíjet přes internet, myslím, že spíš ne. K nabíjení zde souží velké automaty v metru. Pravděpodobně je také možné si ji dobít u okýnka.

Ceny jízdného

Jízdné je tu – jak se dalo čekat – mnohem dražší než u nás. Automaty na jízdenky se nacházejí pouze v metru. Pokud jedete autobusem, tak platíte v automatu u řidiče, který bere pouze mince. Mají tu také slevy pro studenty – ti si mohou pořídit zvýhodněnou měsíční jízdenku a výhodnou 4 měsíční jízdenku, která pro ostatní není dostupná. Delší než 4 měsíční jízdenky tu pravděpodobně nenabízejí. Bohužel mě tu nepovažují za studenta (na univerzitě mám status intern, tedy stážista), takže nemám nárok na studentskou slevu na jízdném.

• Jednorázová jízdenka – 3$
• Celodenní jízdenka – 9$
• Víkendová jízdenka (od pátku 18:00 do pondělka 05:00) – 12$
• Týdenní jízdenka (od pondělí do pátku) – 23$
• Měsíční OPUS card – (od prvního do posledního dne v měsíci) – 77$, studentská 45$
• 4 měsíční – pouze pro studenty na OPUS card – 175$

Zatím jsem tu teprve necelé 3 týdny a tak to tu ještě nemám zas tak prošlé. A také mi bohužel v době, kdy jsem toho nejvíc nachodil, nefungoval foťák. Ale ten už funguje a tak jsem se s Kamilou vydal do města pořídit pár fotek. Počasí zpočátku vypadalo velice slibně, ale pak nás zastihl vítr a déšť, a tak jsme prošli jen park La Fontaine a pár obchodů.

Park La Fontaine

V Montrealu je plno parků různých velikosti. Od parků, kde je pár laviček a trávník, až po obrovská prostranství s jezery, ve kterých se můžete věnovat různým rekreačním činnostem jako je běh, jóga, focení apod. Největší z parků, které jsem zatím navštívil, je park La Fontaine. Nachází se poblíž čtvrti Mont-Royal a vedou skrz něj pěší a cyklistické stezky. V tomto parku se nachází obrovské jezero, které je rozdělené na dvě části, které odděluje splav. Uprostřed menší části jezera se nachází fontána.

V tomto parku se konají různé akce a aktivity. V létě tu prý místní taneční škola pořádá taneční večery zdarma. V zimě se naopak stává oblíbenou destinací pro bruslaře a milovníky zimních radovánek. To platí téměř pro všechny parky s vodní plochou, která v zimě zamrzá a proměňuje se v kluziště. Není divu, že Kanaďani mají tak rádi hokej, vždyť ho můžou hrát téměř v každém parku! 🙂

Jak jsem již zmínil, v tomto parku se koná spoustu akcí. A nám se úplnou náhodou podařilo se do jedné takové akce připléct. Zrovna když jsme obdivovali fontánu uprostřed parku a pár honících se veverek, prošel kolem nás průvod lidí se zvláštními tleskajícími nástroji. Zpočátku jsme si mysleli, že se jedná o nějakou demonstraci, ale později jsme zjistili, že je to pochod proti Parkinsonově chorobě. Pár metrů jsme šli s nima a pak jsme se vydali blíž prozkoumávat druhou stranu parku.

Na druhé straně parku se nachází socha sira Lousie Hippolyte LaFontaine, podle kterého je celý park pojmenován. Také je tu druhá – mnohem větší část jezera. Celý park je poměrně čistý a vypadá, že je velice doře udržovaný. Parky zde slouží jako rekreační místo pro lidi. Tedy hlavně pro lidi, ne na venčení psů jako u nás. Dokonce tu ani nemají koše a sáčky na psí hovínka. Asi to bude tím, že místní obyvatelé nejsou zdaleka takoví milovníci psů, jako jsme my. Spíš tu mnohem víc chovají kočky.

Veverky kam se podíváš

Jelikož se v Montrealu nachází plno stromů, je tu také plno veverek. Nepamatuji na den, kdy bych žádnou nepotkal. Ba naopak, jen cestou do školy jich vždycky pár potkám. Místní veverky jsou poměrně zvyklé na lidi a nebojí se, takže si je můžete prohlédnout pěkně zblízka. Veverky v parcích jsou dokonce ještě odvážnější a tak si k vám klidně přisednou na lavičku a loudí něco k snědku. Krmit veverky a veškerou zvěř v parcích je sice oficiálně zakázáno, ale místní si z tohoto zákazu asi hlavu příliš nelámou a tak občas veverkám nějaký ten oříšek dají.

Dnes trochu navážu na minulý článek o hledání ubytování v Montrealu a pochlubím se, jak bydlím já 🙂

Lokalita bytu

Bydlím v ulici Plantagenet, 5720. Měl jsem poměrně štěstí, že se mi podařilo sehnat ubytování tak blízko univerzity. Dokonce ani nemusím používat MHD, mám totiž velice blízko i malé obchodní centrum 🙂 Poblíž mám také metro – dokonce 2 stanice, skrz jednu chodím do školy.

Vybavení bytu

V bytě se nachází poměrně velká kuchyně, společenská místnost, ve které je pračka a sušák a 5 oddělených neprůchozích pokojů. Velikost jednotlivých pokojů se liší, já mám pokoj veliký zhruba tak 20m2. Ostatní pokoje jsou podobné, nebo o trochu větší. Tedy s výjimkou jednoho, který je menší a ve kterém bohužel nefunguje internet. Původně jsem byl ubytovaný právě v tom menším pokoji, protože majitelka v mém pokoji zrovna vyčistila koberce. Proto jsem měl také ty problémy s internetem.

Kuchyně

Kuchyni máme poměrně vybavenou – máme několik hrnců různých velikostí, asi 3 pánvičky, spoustu talířů, hrnečků apod. Takže naštěstí nemusím po obchodech shánět hrnce jako kamarádka Kamila 🙂 Jediné co mi tu chybí je rychlovarná konvice, kterou bohužel nemáme. Asi se zkusím dohodnout s ostatními a nějakou si pořídíme. Ledničku máme podle mě poměrně velkou, ale bohužel i tak je dost často velice přeplněná. Je to tím, že tady se dělá všechno v obrovských baleních, takže když do ledničky nacpete pět dvoulitrových krabic mlíka, tak už to nějaké to místo zabere. Plus ještě pár mega jogurtů, několik plat vajec apod..

Pračka

Mají tu poměrně zajímavou a na naše zvyklosti dost neobvyklou pračku. Je plněná zezhora, ale neobsahuje buben. Místo něj se tam nachází taková otáčivá spirála. Také nemá žádné nádobky na prášek. Funguje to tak, že pračku zapnete, necháte jí naplnit vodu, pak jí zastavíte, otevřete víko, dáte do ní prášek a zase pokračujete. Je to dost neobvyklé a před prvním použitím jsem se na to musel raději zeptat spolubydlících. Také má jiné knoflíky, než běžné pračky u nás doma. To by mi ani tak nevadilo, kdyby tam byla alespoň napsaná teplota, při které to pere. Místo teploty uvádí pouze Cold, Cold Warm, Warm, Hot. Zatím jsem zkoušel režim Cold, na který prý pere kamarádky domácí, ale moc se mi neosvedčil – na tričku zůstalo několik skvrn. Druhou várku jsem nastavil na Cold Warm, tak uvidíme… 🙂

Můj pokoj

Můj pokoj je o něco větší, než mám v Praze – má jak sem již zmiňoval zhruba tak 20m2. Mám tu dvojitá šoupací okna, která na první pohled vypadají, že moc těsnit nebudou. Tak uvidíme, jak se budou chovat v zimě. Naštěstí mi sem dopadá poměrně dost slunečního svitu, takže přes den nemusím svítit. Některé pokoje na tom tak dobře nejsou a musí se v nich svítit prakticky pořád.

Na uložení věcí mám vestavěnou skříň a ještě jednu skříň se šuplíky, kterou ale nepoužívám. Mám poměrně velký stůl, na který se mi vejdou všechny krámy a ještě na něm nějaké místo zbyde 🙂

Spolubydlící

Mám celkem 4 spolubydlící – z toho 3 Francouze a jednoho Kanaďana, ale z Quebecku, takže mluví taky francouzsky. Jsem poměrně zvyklý na bydlení ve větším počtu (v Praze nás je na bytě 6 :)), ale občas přecijen narážíme na nějaké drobné problémy. Jsou to třeba takové ty situace, kdy si všichni najednou vzpomeneme, že chceme vařit. Opravdu to není jednoduché, na sporáku jsou pouze 4 plotýnky a kolem něj se stejně víc než 2 lidi motat nemůžou :). Občas je taky fronta na záchod nebo na sprchu. Máme tu sice dvě koupelny, ale v pátek se nám v jedné ucpal záchod, tak jsme používali tu druhou. Dneska (v úterý) tu byl instalatér a záchod opravil, nicméně se teď večer pro změnu ucpal ten druhý… Paní majitelka z nás bude mít zjevně radost 🙂 A instalatéři kšefty.

Majitelka

Majitelka bytu je poměrně příjemná paní Hélène, která má pravděpodobně s pronajímáním pokojů již dlouhodobější zkušenost. Mluví převážně francouzsky, ale naštěstí pro mě umí také výborně anglicky. Bydlí v horním patře domu, takže když je potřeba, tak je hned k dispozici.

Co jsem si tak všiml, tak je tu asi vcelku běžné, že rodina má dvoupatrový dům a v jednom patře žije a druhé pronajímá. Mají to tu dokonce vymyšlené tak, že do baráku vedou dva oddělené vchody s rozličnými směrovými čísly. První vchod má přístup pouze do dolního patra, druhý vchod pouze do horního. Takže ač žijete de-facto v jednom baráku, nemusíte se s lidmi ze sousedního vchodu potkat ani na chodbě.

Jak to vypadá s ubytováním v Montrealu? Kolej tu bohužel nedostanete a tak si musíte zařídit ubytování sami. Většinou se hledá pronájem pokoje – tady je tento typ ubytování nazýván colocation. Místní kamarádka mi poradila hledat ubytování na serveru Craiglist. Naleznete tam opravdu hodně nabídek ubytování a je velice často aktualizovaný. (Téměř každý den). Dobrý je také server EasyRoommate, kde jsem nakonec našel ubytování i já. Na tento server si umístíte inzerát, že hledáte ubytování v té a té oblasti a pak vám chodí zprávy, když vám někdo zašle nabídku s bydlením. Také můžete sami aktivně vyhledávat. Ceny pokojů se pohybují běžně v relaci 400-500$, spíš blíž k té vyšší částce. Já tu platím 500$ měsíčně.

Někdo tvrdí, že nedoporučuje hledat z domova, ale až na místě. Jiní zase tvrdí, že je lepší mít ubytování zajištěné již z domova. Já bych řekl, že pravda leží někde uprostřed. Je dobré mít z domova vyhlédnutých několik pokojů a případně se rovnou objednat na prohlídky. Ovšem vždycky je lepší mít nějaký plán v záloze, takže rezervace nějakého levnějšího hostelu třeba na první 3 noci určitě nemusí být na škodu. Ne vždycky se totiž můžete spolehnout, že to, co si domuluvíte, bude platit. Já jsem jednal s několika lidmi a několikrát jsem měl již nějaké ubytování domluvené a nakonec se majitel buď vůbec neozval, nebo mi oznámil, že už klíčky předal někomu jinému.

Co se týče lokality ubytování, tak platí – čím blíž univerzitě, tím líp. Ideálně tak do 5 minut pěšky. A nebo blízko metra, ideálně modré linky. Proto je dobré přiletět do Montrealu včas, nejlépe ještě o prázdninách, než budou všechny pokoje vybrané místními studenty. Zimní semestr (tady se mu říká podzimní) tu začíná už 26. srpna. Ideální je přijet tak týden dopředu – stihnete se tak alespoň rozkoukat než začne škola.

Dnes jsem se byl podívat na univerzitní zápas v americkém fotbale mezi Polytechnikou a McGillem. Musím říct, že to byl vskutku nevšední, ale bohužel také velmi nudný zážitek. Abych řekl pravdu, pravidla moc neznám, znám jen pár základních – vím co je touchdown, vím jak se skóruje apod. Ale při té hře, kterou jsem viděl, člověk stejně pravidla znát ani nemusel.

Hra je rozdělena na čtvrtiny a každá čtvrtina trvá 15 minut herního času. Jenže… Herní čas není reálný čas. Hra ve skutečnosti vypadá tak, že hráči rozehrajou, hraje se tak 10-20 sekund, pak buď někdo fauluje, nebo se stane nějaká jiná událost, která vyvolá pískot rozhodčího. Po zapískání rozhodčího následuje vystoupení roztleskávaček, které trvá většinou kolem 1-2 minut, občas bývá i delší. Člověk sleduje roztleskávačky, pak se najednou znenadání začne zase hrát – ovšem jen těch pár sekund, a pak následují zase roztleskávačky. Celkově to působí mnohem více jako vystoupení roztleskávaček než nějaký zápas. Jedna čtvrtina hry zabere cca 45 minut reálného času.

Vydržel jsem sledovat dvě takovéto čtvrtiny a za celou dobu se toho co se týče hry moc neudálo. Čekal jsme hodně akce, spoustu touchdownů apod. A celkově jsem očekával mnohem větší dynamiku hry. Bohužel opak byl pravdou. Většinu času z té patnáctiminutovky se hraje na jedné polovině hřiště a to ještě většinou pouze v rozmezí pár metrů. Hraje se doslova tak, že hráči popojdou pár metrů popojdou-li vůbec, pískot, rozehrávka a znovu. A takhle to šmolí až dokud někdo neskóruje, což se moc často nestává. Touchdown je ještě vzácnejší. Ovšem když se domácím podaří skórovat touchdown, to je potom událost. Ozvou se famfáry, ze dvou opačkných rohů hřiště vyběhnou vlajkonosiči, ktěří běží proti sobě skrz celé hřiště. Celý stadion (tedy ta část která fandí týmu co skóroval) se raduje a vydává různé zvuky například pomocí balónků, kterými se mlátí o sebe, nebo vuvuzel či jiných hlučných nástrojů. Za dobu co jsem tam byl dala Polytechnika celkem 3 touchdowny a McGill jeden.

Po dvou čtvrtinách následuje 20 minutová přestávka. To už mi došla trpělivost a odešel jsem. Jednak se venku poměrně ochladilo a hlavně mě ta hra vůbec nebavila. Když jsem dorazil domů, potkal jsem své francouzské spolubydlící, kteří se také byli podívat na zápase. Ptali se mě, jak se mi to líbilo, a když sem jim řekl, že to vůbec nechápu a že mě to nebavilo, tak mi řekli, že oni sami to vzdali po pár minutách 🙂

Právě končí můj první den v Montrealu. Byl to den vskutku dlouhý a plný kulturních šoků a neobvyklých zážitků. Vezmu to pěkně popořadě od rána až do večera 🙂

Ráno

Ráno po probuzení jsem vyrazil na metro. Metro a obecně MHD v Montrealu se v mnohém liší oproti Pražské MHD. O tom se dále rozepíšu v samostatném článku. Metrem jsem dorazil až do stanice Villa-Maria kde jsem se sešel s Českou kamarádkou Kamilou, která letos bude taky studovat v Montrealu. Nechal jsem si u ní kufry a vyrazili jsme na jídlo a obhlédnout mé budoucí ubytování.

Hledání bytu

Hledání bytu, kde budu následující téměř 4 měsíce bydlet, bylo poměrně dobrodružné. Majitelka mi bohužel nedala přesnou adresu a tak jsem měl „pouze“ název ulice a odkaz na Google maps. Google tady neukazoval číslo popisné a tak jsem musel jít na blind. Zkusil jsem zazvonit na několik vchodů u domu o kterém jsem si myslel, že je to ten správný. Z jednoho vchodu vyšla paní, která mě poslala o vchod vedle. Tam jsem ovšem neuspěl, nikdo nebyl doma. A tak jsem si řekl, že zkusím majitelku znovu kontaktovat a stavím se za ní později odpoledne.

Oběd v místní „Menze“

Jelikož nám poměrně vyhládlo, tak jsme se rozhodli zajít do místní školní jídelny. Jídelna se nachází přímo v budově Polytechniky, která mi velice připomínala novou budovu ČVUT. Člověk by až skoro řekl, že jí navrhoval stejný architekt 🙂

Místní menza není jeden podnik jako u nás, ale je rozdělená do několika částí se specifickou kuchyní. Je tam například nějaká obecná jídelna, grylovaná jídla a Italská kuchyně. Bohužel jsme přišli příliš brzy a tak byla Italská kuchyně ještě zavřená, a tak jsme se rozhodli zkusit něco v obecné části.

Při pohledu na francouzský jídelníček mi bylo jasné, že tady se toho moc nedozvím, a tak jsem si jídlo vybral podle toho, jak to vypadalo. Dal jsem si masové kuličky (aneb IKEA klasika) a k tomu jako přílohu vařenou zeleninu. Trochu zvláštní příloha k takovémuto pokrmu, ale z možností jako je salát s mušlemi, prapodivně vypadající cosi připomínající kuskus se mi zelenina zdála jako nejlepší varianta. Velké překvapení pro mě bylo, když mi paní podávala talíř s připraveným jídlem. Jednak mě překvapilo, že používají polystyrenové talíře a plastový příbor, ale to nebylo to nejhorší… Můj oběd vypadal, jako že by ho už někdo snědl! Kdo nadává na malé porce v menzách ČVUT ještě nezažil toto.

Řekl jsem si, že bych ten drobný předkrm, zde nazývaný hlavním chodem, rád něčím zapil. A tak jsem se porozhlédl po okolí a uviděl chlaďáky plné různách nápojů, automaty na kolu, džus apod. Ale něco mi tam pořád chybělo… Ceny. Byly to ceny. Zeptal jsem se paní pokladní, kde mohu zjistit ceny. Odpověděla mi, že tam ceny nejsou (což jsem si již dávno všiml!) a že ani nejsou nikde napsané. Pak jen dodala: když chceš vědět kolik to stojí, kup si to a uvidíš! Museli jsme vypadat opravdu překvapeně a zmateně, tak nám ještě poradila, že když si vezmeme hlavní jídlo, zákusek, salát a malé pití, tak to bude stát kolem 6.5$. Na salát jsem chuť neměl a tak jsem si vzal ještě poměrně velký muffin a vydal jsem se k pokladně. Tam mě čekalo nepříjemné překvapení – za jídlo jsem zaplatil nějakých 7.85$. Divil jsem se, proč to není kolem těch 6.5$ nebo méně, když jsem neměl salát, ale pak jsem si všiml, že cena vychází na 6.4$ bez DPH. Tady v Montrealu udávají některé ceny bez DPH.