O víkendu 2. – 3. 11. jsme se vydali s českým kolegou a partou Francouzů na výlet k Niagárským vodopádům. Čekala nás poměrně náročná cesta, spoustu hodin strávených v autě, ale také spoustu krásných zážitků, na které budeme jistě rádi vzpomínat.

Kingston

Původně jsme měli v plánu cestou navštívit jeden z ostrovů v oblasti 1000 Islands a podívat se na hrad, ale ostrov je přístupný bohužel pouze z lodi a sezóna končí v říjnu. Tak jsme se zastavili v městečku Gananoque a rozhodli se zeptat se místních, zda je tam něco k vidění. Paní v místním obchodě se starožitnostmi byla velice ochotná a doporučila nám navštívit Kingston. Prý se tam nachází univerzitní kampus, vojenská škola a vojenská pevnost. Také nám doporučila navštívit kavárnu a pizzerii. Nechali jsme si pro jistotu napsat instrukce na papír a vydali jsme se na cestu do Kingstonu.

V Kingstonu jsme zaparkovali poblíž turistických informací a vydali jsme se na průzkum okolí. Kingston se nachází v Ontariu, takže pro nás bylo velice příjemné opět slyšet angličtinu 🙂 Konečně jsme lidem zase rozuměli! A ačkoliv jsme viděli pouze malou část Kingstonu, musím říct, že se nám tam velice líbilo. Dokonce i lidé se tam zdáli býti milejší. V turistickém centru jsme nakoupili pohledy a nějaké suvenýry. Prodavači byli dva starší, ale velice příjemní pánové. Ptali se nás, odkud jsme, a když jsme jim řekli, že z Česka, tak nás pěkně česky pozdravili. Dokonce uměli i české číslovky, takže nám pohledy a cenu spočítali v češtině 🙂 Prý mají nějaké kamarády v Polsku a v Rusku a velice rádi by se podívali do Prahy. Skoro všichni chtějí do Prahy :-D. V Kingstonu jsme si dali ještě oběd a pak jsme opět vyrazili na cestu k Niagárským vodopádům.

Niagara Falls

Město Niagara Falls je zhruba tak 130km od Toronta a je rozděleno do dvou částí – Americké a Kanadské. Kanadská část je větší a nachází se na ní větší část vodopádů. Okamžitě poté, co sjedete z dálnice, narazíte na dlouhou ulici Lundy’s lane. Toto je jedna z hlavních ulic v Niagara Falls a podél ní se nachází většina hotelů. Niagara Falls je město žijící turismem, a tak jich zde naleznete opravdu velké množství. Jednotlivé hotely jsou si velice podobné, ale samozřejmě se liší cenou a kvalitou. My jsme se ubytovali v hotelu Niagara Falls Lodge. Dva spojené pokoje nás vyšly na jednu noc na příjemných 103$. V obou pokojích se nacházela televize, v jednom pokoji byly 2 dvojpostele a v druhém pokoji obrovská dvojpostel (skoro až trojpostel). V hotelu se nacházel také venkovní a vnitřní bazén. V ceně byla také snídaně. Celkově jsme byli s kvalitou hotelu spokojení, dostali jsme přesně to, co jsme za tu cenu očekávali.

Vodopády v noci

Nedaleko vodopádů se nachází parkoviště, kde jsme za 10$ nechali auto. Ale lidé si s tím hlavu moc nelámou a nechávají auta zaparkovaná na silnici a klidně si jdou fotit vodopády. Jelikož jsme tam dorazili večer a ještě mimo hlavní turistickou sezónu, tak tam ani nebylo moc narváno. Navíc bylo – hlavně v bezprostředním okolí vodopádů – velice chladno a pršelo. Ale i tak jsme byli rádi že jsme tam a šli jsme k vodopádům.

Samotné vodopády jsou v noci barevně nasvícené. Střídají se různé barvy – červená, žlutá, modrá, zelená… Občas tam pustí i přirozené světlo. Je to opravdu moc pěkná podívaná. Nad vodopády se nachází permanentní oblak páry, který je vidět už z dálky, a který spolu s hukotem ještě umocňuje zážitek z vodopádů. Slovy se to dá jen stěží popsat – je to jedna z věcí, které člověk musí vidět na vlastní oči 🙂

Fotka za milion

Poté co jsme se dostatečně nabažili vodopádů a pořídili značné množství fotek, jsme vyrazili do města. Vydali jsme se cestou podél řeky a kolem mostu. Cestou do centra jsme procházeli skrz policejní parkoviště. Náš francouzský kamarád (a řidič) Loic si chtěl jen tak ze srandy udělat fotku s policejním autem a tak u něj zapózoval – dal si ruce za záda a hlavu na kapotu, jako by ho zatkli. Jen co docvakla spoušť foťáku, ozval se z dálky nějaký muž, běžel za námi a křičel na nás, co tam děláme apod. Ukázalo se, že to byl policista v civilu a to auto bylo jeho služební auto. Když jsme mu vysvětlili, že šlo pouze o fotku, tak se nám omluvil, že na nás tak vyběhl 🙂 Chtěl si jen bránit své auto. Dali jsme se do řeči a když jsme mu řekli, že jsme turisti z Česka a Francie, tak se nás hned zeptal na Davida Krejčího 🙂 Řekl nám, že je velkým fanouškem Bostonu. Chvilku jsme si popovídali a pak jsme pokračovali dál do města.

Centrum města

Nejprve jsme se zastavili v obchodě se suvenýry, abychom se trošku zahřáli a nakoupili pohledy. Pak už jsme pokračovali přímo do centra. Centrum Niagara Falls nám velice připomínalo Las Vegas. Všude bylo spoustu obchodů, restaurací, barů apod. a všechno zářilo a blikalo různými barvami neonů. Žije to tam i v pozdní večer (a nebo právě večer) a tak narazíte na spoustu turistů. Nachází se tam také velké ruské kolo, které trochu připomíná londýnský London Eye.

Proklatě mastný hamburger

Po tom celodenním cestování nám pořádně vyhládlo, a tak jsme si zašli na jídlo do restaurace Wendy’s. Wendy’s je něco mezi restaurací a fast foodem, spíš mnohem více připomíná fast food. Výběr jídel byl také typicky fast foodový – různé druhy hamburgerů s hranolkama či místní specialitou – poutine. Poutine jsou hranolky se sýrem, kuřecím masem a omáčkou připomínající kečup. Tady v Kanadě je to velice oblíbené a jí to snad ke všemu 🙂 U Wendy’s jsme chvíli poseděli a pořádně se najedli. Já si dal dvojitý hamburger s hranolkama. Tak mastný hamburger, jaký jsem dostal tady, jsem v životě nejedl. Sice byl fakt dobrý, ale odborníci přes zdravou výživu by zaplakali. Příště si dám chicken burger, ten nevypadal tak mastně 🙂 No a po Wendy’s nás čekala dlooouhá cesta směrem zpět k autu. Ale nám se ještě nechtělo jet do hotelu…

Kasino

Ačkoliv byla pozdní noc, my byli jsme ještě stále plní energie. A tak nás nenapadlo nic lepšího, než zajít do kasina 🙂 Chvilku nám trvalo, než jsme našli vchod, ale pak jsme se tam konečně dostali. Bylo to opravdu velice velké kasino a uvnitř se nacházelo několik set automatů, které se výrazným blikáním a vydáváním zvuků snažily nalákat hráče. V zadní části kasina se dokonce nacházel jakýsi noční klub s barem a živou kapelou. Na zdech byly LCD obrazovky, na kterých jste mohli sledovat záznamy sportovních utkání. V zadní části kasina se nacházely také pokerové stoly a rulety. Tam už se asi hrálo o jiné částky, než pár drobných v automatu… A když by někomu došla hotovost, tak mohl využít jeden z mnoha bankomatů, které se nacházely na každém rohu. Uspořádání kasina bylo poměrně chaotické – vypadalo to jako v bludišti. Jeden úzký vchod, spoustu uliček a sektorů s automaty. Provozovatelé kasina ví, jak si podržet zákazníky. Jen nalézt cestu ven nám trvalo cca 5 minut. Překvapilo mě, že v kasinu měly značnou převahu ženy, a to převážně stařenky ve věku našich babiček. Poté co nám Loic s Honzou a Perrine ukázali trik, jak z 10$ udělat 0.1$, jsme už byli poměrně unavení a tak jsme zamířili do hotelu.

Jedním z míst, které jsem si nemohl nechat ujít, je botanická zahrada Jardin Botanique. Nachází se nedaleko olympijského stadionu a parku Parc Olympique. Plakáty a různé reklamy na výstavu Mosaicultures, která právě probíhala v botanické zahradě, byly všude po celém městě a už na první pohled dávaly najevo, že je o co stát.

Vstupné

Vstupenku do botanické zahrady je možné zakoupit v mnoha variantách. Nejvýhodnější jsou balíčky vstupenek, které nabízí vstupenky také do jíných zajímavých míst v Montrealu. Já jsem si zakoupil balíček do botanické zahrady (včetně insektária), biodomu a planetária. Velice příjemné je, že do botanické zahrady můžete jít na jednu vstupenku celkem 2x. Cena tohoto balíčku pro studenty je nějakých cca 35$. Do studentského vstupného mi započítali i zvýhodnění pro obyvatele Montrealu 🙂

Skulptury

Nejzajímavější částí expozice v botanické zahradě byly skulptury tvořené keři. Tyto skulptury byly rozmístěné různě po celé botanické zahradě a zobrazovaly různé předměty (jako je piano, koleje, úl apod.). Mezi nejkrásnější skulptury ovšem patřily zobrazení různých druhů zvířat. Už od začátku jste tak mohli potkat různé ptáky, psa, včely, berušky apod. Mnohé skulptury byly velice detailní a některé vypadaly téměř jako živé. Mezi nejkrásnější skulptury podle mě patřili například buvoli, pastýř s ovcemi a koně.

Tématické zahrady

Ačkoliv hlavním trhákem botanické zahrady byly skulptury, měla stále ještě mnohé co nabídnout. Další zajímavou částí jsou tématické zahrady. Naleznete zde například čínskou zahradu plnou lampionů a umělohmotných soch zvířat. Uprostřed čínské zahrady se nachází jezírko, ve kterém rostou různé vodní rostliny, například lotosy lekníny apod. Dominantou čínské části je věž a veliký pavilon.

Další tématickou zahradou je japonská zahrada. V japonském pavilonu jsou k vidění různé obrazy a fotografie a také umělecké předměty vyrobené z papíru. Také se tam nachází tradiční japonská zahrada tvořená kameny. Před samotným pavilonem se rozprostírá velká zahrada plná zeleně s jezírkem a několika můstky. V jezírku samozřejmě plavou pestře zbarvené rybky, mezi nimiž se nachází i velice známý sytě oranžově zbarvený japonský kapřík. Také se tam nachází překrásný vodopád. Co se týče rostlin, tak jsou zde převážně různé druhy vrb.

Stínová zahrada

Stínová zahrada se nachází, jak již název napovídá, ukrytá ve stínu stromů. Nabízí tak příjemné ochlazení v parných dnech.

Alpská zahrada

Jedna z mých nejoblíbenějších částí je alpská zahrada. V alpské zahradě se nachází různé skalky a drobounké rostliny, které na nich rostou. Také je tam spoustu malých smrčků, borovic a jiných jehličnatých stromů rostoucích na skalkách. V alpské části se nachází další vodopád obklopený několika lavičkami a nabízející příjemné posezení.

Při druhé návštěvě alpské části nás poctila svou návštěvou liška. Ačkoliv byla obklopena zvědavými lidmi, vůbec se nebála a klidně si běhala po skalkách a šmejdila v houští. Na to, že tam byla jen chvilku, dokázala vyvolat celkem velké pozdvižení 🙂 Každý si jí chtěl alespoň jednou vyfotit. Po chvilce jí šmejdění kolem a přestalo bavit a tak odběhla zase o kus dál, do jiné části zahrady.

Insektárium

Insektárium je samostatný pavilon nabízející výstavu hmyzu. K vidění tam je spoustu druhů brouků, mravenců, pavouků a všelijaké havěti. Mají tam dokonce i několik živých exemplářů. Zajímavá byla například expozice s mravenci. Měli tam dva oddělené boxy spojené stromem. Na jedné straně se nacházelo mraveniště a na druhém straně měli mravenci potravu v podobě listů na stromě. Tedy, ona byla původně i na té straně s mraveništěm, ale tam mravenci strom naprosto celý sklidili. Tato expozice sloužila jako ukázka toho, jak mravenci a stromy žijí v symbióze. Mravenci sklízejí listí ze stromu a nosí si ho do mraveniště, které je zpravidla nedaleko stromu. Zde to listí používají na stavbu mraveniště a také ho konzumují. Strom prosperuje z toho, že ztetlalé kousky listí a větviček, které mravenci roznesou po okolí, mu dodávají živiny. Mravenci mu také kypří půdu. Jelikož bylo v insektáriu příšeří s umělým osvětlením, nebyli mravenci téměř vidět. Než jste si jich vůbec všimli, viděli jste větvičky a malé kousky listí pochodovat z jedné strany na druhou 🙂

Les

Při první prohlídce botanické zahrady jsem do lesní části zavítal vlastně omylem. Chtěl jsem se dostat k východu, ale zároveň se vyhnout největšímu davu a tak jsem pokračoval dál dozadu do zahrady. Čím dál jsem zašel, tím méně bylo kolem lidí. No a pak jsem objevil obrovskou plochu pokrytou různými druhy stromů. Byly tam smrčky, borovice a různé další druhy jehličnanů. V okolí byl nádherný klid, nikde ani noha a stromy krásně voněly. Každý druh stromu měl svou specifickou vůni, která byla poměrně snadno rozpoznatelná. Lesní část se mi moc líbila a tak jsem se do ní rád znovu podíval při své druhé návštěvě.

Noční zahrada

Na to nejkrásnější, co botanická zahrada nabízí, si musíte poměrně dlouho počkat. Výstava zvaná Night reveals it secrets totiž začíná až po setmění. To se pak převážná většina botanické zahrady uzavře a zůstane otevřená pouze čínská a japonská zahrada. Ty ale dostávají pod douškem noci zcela jiný rozměr. V japonské zahradě je zvoleno velice decentní osvětlení potůčku a několika vybraných stromů. Také je krásně nasvícen vodopád, kde se osvětlení přepíná mezi několika režimy.

Ale japonská zahrada stále ještě není tou nejzajímavější částí. Tou je čínská zahrada, která svou krásou láká davy lidí. A tak, pokud o tento zážitek nechcete býti ochuzeni, si musíte postát v nekončící frontě a překousnout zástupy lidí, přes které není téměř možnost se hnout.

Když už se konečně dostanete do čínské zahrady, čekají na vás již známé sochy zvířat, které jsou ovšem nádherně nasvícené a působí zcela odlišným dojmem. Na střeše čínského pavilonu se rozsvítí světýlka, které vykreslují její obrys. Nasvítí se také lampiony. Celé to působí velice nádherně a třešničku na dortu tomu dodává ještě odlesk v jezírku.

Tuto nádheru je bohužel velmi těžké zachytit fotoaparátem. Obzvlášť, pokud nemáte zrcadlovku. Já jsem se o to se svým kompaktem pokoušel, ale bohužel se mi to nepodařilo tak, jak bych si představoval. Můj Olympus SP-600uz se postavil na hlavu a automaticky volil až příliš dlouhou dobu expozice, kvůli čemuž se ve snímcích světlo jakoby rozpilo a celý snímek je kvůli tomu dost rozmazaný. Bohužel nemám manuální režim a tak jsem s tím nemohl nic moc udělat. Všiml jsem si, že když fotím velice výrazně osvětlené objekty, fotoaparát to vyhodnotí, tak, že má dost světla a nastaví kratší dobu expozice. Toho jsem se snažil využít k přechytračení foťáku a docílení kýženého snímku. Ovšem podařilo se mi to asi jen u jedné či dvou fotek z mnoha 🙁 Poprvé se mi tak stalo, že toho o focení vím víc než můj foťák. Asi nastal čas poohlédnout se po zrcadlovce…

Jedním z výletů pořádaným studentským klubem COPEC byl také výšlap na horu Mt. Tremblant. Hora Mt. Tremblant je vzdálená zhruba tak 150km severně od Montrealu. Tento výlet patří patrně mezi nejoblíbenější výlety vůbec, protože nás jelo opravdu hodně – naplnili jsme celkem 5 autobusů. Naštěstí nám počasí přálo a tak jsme si užívali krásného teplého dne s nebem bez mráčků. Výlet se konal 28. září a tak se nám naskytl překrásný pohled na okolí obklopené stromy hrajícími všemi barvami. K vidění byly různé odstíny žluté, oranžové a červené. Myslím, že podzim patří k nejkrásnějším obdobím v Kanadě. Tedy alespoň v Quebecku. Mají tu spoustu smíšených či převážně listnatých lesů a hodně javorů, jejichž různě zbarvené podzimní listí je skutečně překrásné.

Hora Mt. Tremblant je asi 875m vysoká a nabízí různé stezky na vrchol. Možností bylo skutečně mnoho a tak jsme si nechali poradit v turistickém centru. Paní nám dala turistickou mapu a poradila nám, ať se vydáme po stezce C, že se tam nachází několik vodopádů a spoustu vyhlídkových míst. A tak jsme se dali na cestu. Stezka C je zhruba tak 7km dlouhá a cesta na vrchol trvá něco okolo 2 hodin. Samozřejmě záleží na tempu, které zvolíte, ale pokud si cestu chcete pořádně užít a udělat si při ní i pár fotek, pod zmíněné 2 hodiny se asi nedostanete. Obzvlášť když jdete s davem lidí 🙂 Ovšem jsou i tací, kteří si tam jdou zasportovat a tak se na vrchol hory raději proběhnou. Musí to být docela makačka, ale věřím, že je to efektivní způsob jak nabrat fyzičku. Po náročném výšlapu se vám naskytne překrásný výhled na okolní kopce a jezera.

Vrchol hory

Na vrcholu hory se nachází horská chata s restaurací a dalším turistickým centrem. Také se tam nachází lanovka, kterou se na vrchol dostali tací, kteří si nevěřili na tak náročný výšlap. Jelikož je časově velice náročné dostat se na vrchol a zpět, tak jsme se rozhodli použít lanovku na cestu zpět do vesničky v údolí.

Kolem vrcholu hory se nachází také několik dalších stezek. Jelikož nám ještě zbyl nějaký čas, rozhodli jsme se jít se podívat ještě na stezku K a B. Tyto stezky jsou dohromady dlouhé zhruba tak 3km, ale nejsou moc náročné, a tak nám ani ani nedaly moc zabrat. Po zdolání těchto stezek se nám začínal krátit zbývající čas a tak jsme se svezli lanovkou dolů do vesničky.

Vesnička

Vesnička Tremblant doslova žije turismem. V okolí naleznete spoustu restaurací, obchůdků se suvenýry apod. Také tu prodávají lyže a věci na zimní sezónu. Mt. Tremblant má totiž velké množství sjezdovek a také několik tras pro sněžnice. Na své si tu přijde zkrátka každý, ať už milovník zimních radovánek nebo fanda do horských výšlapů.

Poměrně velké pozdvižení ve vesničce způsobila zaběhnutá srnka. Docela mě překvapilo, že se moc nebála. Asi byla na lidi zvyklá. Chvilku jsme jí pozorovali, jak pobíhá po okolí, ale pak nás to přestalo bavit a pokračovali jsme v cestě na autobus. Cestou jsme se ještě zastavili na zmrzlinu a pak už hurá zpátky do Montrealu.

Přidávám odkaz na fotogalerii Alexandra Collina, který má zrcadlovku a tak se mu podařilo zachytit krásy podzimního listí mnohem lépe než mě.

Dnes bych se chtěl trošku rozepsat o škole na které studuji (vlastně pracuji, protože stáž tady považují za práci a potřebujete na ní pracovní povolení), tedy o Polytechnique de Montreal nebo-li Polytechnice.

Francouzská univerzita

V Montrealu se nachází několik univerzit a jsou rozdělené na převážně francouzské a anglické. Polytechnika je jednou z francouzských. Další francouzskou univerzitou je Université de Montreal, nebo-li UdeM. Anglické univerzity jsou Concordia a McGill.

Lokalita

Polytechnika se nachází na nejvyšším (a vlastně asi i jediném) kopci v Montrealu – Mont Royal, v komplexu univerzity UdeM. Polytechnika má dvě budovy – jednu modernější, Pavillon la Sonde, a jednu starší – Pavillon Principal. Ta modernější budova mi uvnitř velice připomíná novou budovu ČVUT a NTK. Řekl bych, že je to architektonicky zhruba tak něco mezi nimi. Patra jsou různě vybarvená – je tu červené patro, oranžové patro, zelené patro a modré patro. Tyto barvy reprezentují jednotlivé elementy – červená je magma, oranžová je země, zelená je vegetace a modrá je nebe.

Laboratoře fakulty informatiky se nacházejí ve 4. – oranžovém patře. Některé počítačové učebny se nacházejí v 6. – modrém patře. V 6. patře je také školní bufet. Sice není tak drahý, jako školní jídelny, které sídlí ve vedlejší budově, ale pořád se tam člověk pořádně nenají. Ale alespoň se tam platí podle váhy, takže můžete odhadnout, kolik budete platit, podle toho, kolik si toho nandáte.

Profesoři

Nemohu mluvit za celou školu, protože jsem potkal pouze několik profesorů z fakulty informatiky, ale myslím, že se to příliš lišit nebude. Převážná většina profesorů jsou cizinci. Vlastně neznám žádného profesora, který by byl místní. Pravděpodobně to bude souviset s místním vzdělávacím systémem. Na fakultě informatiky všichni profesoři mluví převážně anglicky (naštěstí).

Angličtina

Já trávím většinu času v laboratořích, kde se nacházejí většinou stážisti jako já, nebo doktorandi. Všichni komunikujeme anglicky, francouzsky jsem tu slyšel mluvit snad jen jednoho studenta z Belgie. Je to poměrně pochopitelné, protože angličtina je v IT odvětví naprosto stěžejní jazyk. Naopak se divím, že univerzita nenabízí žádné předměty v angličtině. A to ani na magisterském programu, který studují převážně zahraniční studenti.

Polytechnika si velice brání francouzštinu a nechce připustit žádnou výuku v angličtině. Což mi příjde velice zvláštní, vzhledem k tomu, že původně slibovali otevřít anglický program. Údajně se vedení rozhodlo, že ho neotevřou, protože se chtějí držet tradiční francouzštiny. Dokonce jsem od kolegy Rodriga z Mexika zaslechl, že prý chtějí zavést nějaké povinné vstupní testy francouzštiny i pro studenty doktorských programů. Dovedu pochopit, že francouzština je pro ně jakousi tradicí, ale nerozumím tomu odporu k angličtině. Montreal je město, kde převážná většina obyvatel umí anglicky. Navíc univerzitní studenti (a obzvlášť ti na magisterském či doktorském programu) jsou převážně cizinci. Pokud se budou nadále takto urputně bránit angličtině, studenti půjdou raději studovat na jinou univerzitu – například na McGill.

Studenti

Jak jsem již několikrát zmínil, převážnou většinu tvoří zahraniční studenti. Zejména Francouzi, kterých je tu dost možná více než Kanaďanů. Co mě ale velice překvapilo je množství holek. Polytechnika je čistě technická univerzita, na kterých většinou (tedy alespoň u nás) moc holek nestuduje. Tady to ovšem vůbec neplatí. Oficiálně je zde asi 30% holek, ale řekl bych, že to číslo je mnohem větší. A to dokonce i na takových oborech jako je elektrotechnika a IT. V naší laboratoři je dokonce více holek než kluků.

V sobotu 14. 9. jsme s místní organizací pro zahraniční studenty COPEC navštívili westernový festival St. Tite. Festival se koná ve stejnojmenné vesničce, která se nachází asi 200 km od Montrealu.

Festival probíhá celkem 10 dní – od 6. do 15. září.

Celý festival provází country muzika a typické kovbojské klobouky, které tam prodávají na každém rohu. Všude podél hlavních ulic vesničky St. Tite se nachází stánky s typickými westernovými věcmi jako jsou rifle, již zmíněné klobouky, boty apod. Také je tam spoustu stánků s občerstvením, samozřejmě tu a tam nějaký ten alkohol a stánky s nejrůznějšími suvenýry.

Vesnička, tedy alespoň ta její hlavní část, která je nejblíže hlavnímu dění festivalu, je pěkně nazdobená. Ale i samy domečky působí svým osobitým westernovým dojmem a dotvářejí jedinečnou atmosféru. V době festivalu vesničkou proudí tisíce lidí a v nejbližším okolí parkují stovky karavanů, obytných přívěsů a obrovských aut. Osobně si St. Tite nedovedu představit v době mimo festival, jistě musí působit naprosto prázdným dojmem.

Rodeo

Hlavním programem festivalu bylo rodeo. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít a tak jsme se na něj šli podívat. Byla to vskutku velice zajímavá podívaná. Podle očekávání bylo rodeo velice zaplněné. Celým rodeem nás provázel moderátor, kterému jsem bohužel nerozuměl ani slovo, ale působil docela vtipně. Na konci si ze sebe udělal srandu – ohlásil, že si to chce vyzkoušet a objevil se na velkoplošné obrazovce jak sedí na býkovi a uchopuje otěže. Působil velice zmateně a my jsme zpočátku nevěděli, jestli to skutečně myslí vážně. Když se pak otevřeli dveře z boxu, vyjel na nich vysmátý moderátor na mechanickém býkovi 🙂

Rodeo se skládá z několika disciplín:

Jízda na splašeném koni

První disciplínou je jízda na splašeném koni. Nejedná se ani tak o jízdu, jako spíš o snahu se na koni udržet po daný časový limit. Kůň různě skáče, vykopává apod. Prostě se všemi silami snaží shodit kovboje. Velice často se mu to i povede. Tato disciplína spolu s jízdou na býkovy patří k těm nejzajímavějším, ale zároveň také nejnebezpečnějším, které rodeo nabízí. Mnohé pády vypadají velice nebezpečně a ne zřídkakdy kovboj schytá i nějaký ten kopanec.

Chytání telat lasem z koně

Další disciplínou je chytání telat lasem z koně. Tele je vypuštěno z klece a běží na druhý konec arény. Kovboj na koni za ním vzápětí vyráží. Úkolem kovboje je zachytit tele do lasa a svázat mu nohy. Tato disciplína testuje kovbojovu zručnost s lanem, rychlost a přesnost. Občas se telatům podařilo utéct nebo se vysmeknout z lasa. Nicméně většinou skončila svázaná na zemi.

Jízda na divokém býkovi

Toto je hlavní disciplína celého rodea a představení, na které všichni čekají. Disciplína probíhá stejně jako jízda na splašeném koni, nicméně obrovský a silný býk tomu dodává naprosto jiný rozměr. V této disciplíně se padá již mnohem častěji než z koně a pády jsou to opravdu velice nebezpečné. Několikrát se dokonce býk snažil zbavit kovboje například tak, že ho chtěl bokem narazit na hrazení nebo vrata od boxu. Také se velice často stávalo, že se býk neuklidnil ani po úspěšném shození kovboje a začal s pěnou kolem huby pobíhat po aréně. Někdy to vypadalo, že si ten býk s pořadateli jen hraje, jindy vypadal rozzuřeně až naháněl hrůzu. Na takovéto situace jsou ovšem pořadatelé připravení – za býkem okamžitě startují 2 kovbojové na koni a svážou ho do 2 las. Poté ho společnými silami odvlečou do boxu. Jeden býk dokonce i přes to vzdoroval a zapříčil se hlavou proti boční stěně od boxů. Nicméně i jeho snaha byla marná a skončil v zákulisí.

Povalení býka skokem z koně

Jednou z dalších disciplín je povalení býka skokem z koně. Býk je vypuštěn z klece a vzápětí se za ním rozjíždí kovboj na koni. Po chvilce kovboj z koně seskakuje a skáče přímo na býka. Uchopuje býka za hlavu a tlačí ho k zemi. Když se mu podaří udržet býkovi hlavu u země po dobu několika sekund, uspěl a má splněnou tuto disciplínu. V této jsou vtipné momentky, kdy se kovboj netrefí na býka a skočí mimo. Nebo když se mu býk vytrhne a utíká.

Naskočení na koně

Naskočení na koně patří k dalším z nejzajímavějších disciplín. V rodeu se vyskytuje ve dvou variantách – první varianta je, že kovboj naskočí na koně, na kterém již jede jiný jezdec a jedou spolu. Druhá varianta je, že jezdec z koně seskočí a kůň běží pár metrů sám, než na něj naskočí druhý kovboj. V této disciplíně jde o správné načasování a to u obou kovbojů. Kovboj který jede na koni musí včas seskočit, aby jeho kolega měl dostatek času aby naskočil. Ten zase musí vystihnout ten správný okamžik, kdy kůň projíždí těsně vedle něj, a naskočit a udržet se na něm.

Slalom na koni

Toto je asi nejjednodušší a nejméně nebezpečná disciplína z celého rodea. Proto se jí také zpravidla zúčastnili ženy. Po aréně je umístěno několik překážek, kolem kterých musí s koněm procválat. Kůň se nejprve klusem rozběhne na druhém konci arény, pak zamíří k první překážce, oběhne ji a následně druhou. Vypadá to vcelku snadně, ale když se kůň pořádně rozběhne, tak bývá občas trochu problém dostatečně zpomalit přes překážkou a neshodit jí.

Mimosoutěžní představení dětí

Myslíte si, že rodeo je nebezpečné? To si evidentně nemyslí rodiče mladých kovbojů ve věku okolo 14 let, kteří nám v další části programu ukázali, že mají odvahu a nebojí se ani býka. A aby to nebylo málo, tak se vrhli hned na nejnebezpečnější disciplínu – jízdu na divokém býkovi. Nutno podotknout, že měli alespoň o něco menší býky, než jejich dospěli kolegové. Přesto je to velice nebezpečné a myslím, že si právem zasloužili náš obdiv.

Akrobacie na koni

O umělečtější část programu se postaraly dvě sestry provádějící akrobacii na koních. Jezdili v sedě, v leže, ve stoje, ve stoje na jedné noze apod. A také spolu ve stoje na 2 koních. Byly opravdu velice šikovné a evidentně je to bavilo. Nás taky.

V tomto článku bych se chtěl věnovat MHD v Montrealu a porovnat ho s pražskou. Pražská MHD je označována jako jedna z nejvyspělejších v Evropě a musím říct, že právem. Člověk to neocení, dokud nepozná nic jiného.

Autobusy

Autobusy jsou jedním ze dvou hlavních dopravních prostředků místní hromadné dopravy. V autobuse se nenachází žádné informační panely či monitory a dokonce ani nehlásí zastávku. Je tedy velice obtížné zjistit, na které zastávce se autobus vlastně nachází. Můžete požádat řidiče, aby vás upozornil, až bude vaše zastávka, ale to také není zrovna ideální řešení. Toto považuji za jednu z největších nevýhod autobusů a proto s nimi jezdím velice málo a nerad. Další nevýhodou autobusové dopravy je, že na zastávkách nejsou jízdní řády. Nemáte tak žádné informace o tom, kdy autobus jezdí a v jakých zastávkách zastavuje. Mnohdy jsou i samotné zastávky značené velice nevýrazně, že je lze snadno přehlédnout.

Metro

Druhým a hlavním dopravním prostředkem je metro. Metro je tu úplně jiné, než na které jsme zvyklí z Prahy. Používají tu vlaky s obrovskými koly, které působí na první pohled velice mohutně. Také mají možná více vagonů než naše metro. A ačkoliv působí poměrně moderně, uvnitř moc vybavené není. Oproti pražskému metru má mnohem méně sedaček. Některé vagony mají informační tabuli, ale to zdaleka neplatí pro všechny. Naštěstí v každé stanici hlásí její název, takže tu nenastává stejný problém jako s autobusy. Také pro mě bylo docela šokující zjištění, že se občas stává, že se na zastávce otevřou dveře a metro stále pomaličku jede. Ne že by jelo nějak závratně rychle, ale prostě vystupovat z metra za jízdy, to bych nečekal 🙂

Jako velký nedostatek místního metra bych označil omezené eskalátory. Po eskalátorech se dostanete pouze do jakéhosi mezipatra, ze kterého musíte sestoupit již po obyčejných schodech. Pokud jdete na lehko, je to jedno, ale s těžkým kufrem vážně oceníte i takovéto maličkosti.

Dalším nedostatkem bych označil nutnost projít turniketem. Jednak musíte vyhledat jízdenku či kartičku, což vás samo o sobě docela dost zdrží. Dále pak musíte jízdenku vložit do otvoru pro ní určenou v případě krátkodobých jízdenek, případně pípnout na čip v případě dlouhodobých. A s funkčností jízdenek tu mají očividně problémy. Měl jsem čerstvě koupenou celodenní jízdenku a nechtěla mě pustit do metra. Naštěstí jsem si schoval účtenky z automatu, a tak jsem došel na stánek a nahlásil problém s nefunkční jízdenkou. Prodavač mi nejdřív vysvětloval, že jí musím přiložit k čipu a zmáčknout. Když jsem mu několikrát ukázal, že to nefunguje a indikátor se rozsvítí červeně a ne zeleně, jak by měl, tak mi jízdenku konečně vyměnil. Úplně stejný problém s jízdenkou pak potkal také Kamilu. Dokonce i v autobuse mi jízdenka několikrát nechtěla fungovat. Občas jí pomůže, když jí trošku ohnete a opět narovnáte.

S turnikety je to také občas velice veselé. Například když máte velký kufr… Není to snadné jím projít, ale jde to! 🙂 Ovšem na takovéto případy jsou tu připravení – mají tu takovou červenou přepážku, která se otevře a dá se tak snadno projít i se zavazadly či kočárkem. Toho jsem si samozřejmě všiml až poté, co jsem úspěšně protlačil kufr skrz turniket. A nebyl jsem zdaleka sám, viděl jsem několik dalších turistů, kteří se snažili protlačit kufr turniketem.

Tyto červené přepážky ovšem nefungují při cestě z metra. To musíte jít k takové brance a vyčkat na signalizaci. Pokyny jsou ovšem francouzsky, takže když jsem poprvé přišel k oné brance, tak jsem se snažil najít tlačítko, kterým bych onu signalizaci pro otevření branky dal, ale nemohl sem ho najít. Pak se ozval takový krátký pískavý zvuk a tak jsem zkusil branku otevřít a ono nic. Zkusil jsem to znovu a zase nic. Následně se ozval dlouhý pískavý zvuk. Vlastně to pískalo na celou stanici metra. Tak trochu jsem nevěděl, co se děje a podíval jsem se na prodavače a jeho asistenta v budce, kteří vypadali velice vesele, evidentně se velmi dobře bavili. Ti mi pokynuli, že teď by to již mělo jít otevřít. A tak se mi konečně podařilo dostat se i s kufrem z metra.

OpusCard

Místní dopravní podnik používá podobné karty jako je naše OpenCard. Tady se jí říká OpusCard. Její funkce je prakticky stejná, jako je u naší OpenCard – tedy nabijete si do ní jízdenku a pak bez problémů jezdíte až do jejího vyčerpání. Nevím jestli lze nabíjet přes internet, myslím, že spíš ne. K nabíjení zde souží velké automaty v metru. Pravděpodobně je také možné si ji dobít u okýnka.

Ceny jízdného

Jízdné je tu – jak se dalo čekat – mnohem dražší než u nás. Automaty na jízdenky se nacházejí pouze v metru. Pokud jedete autobusem, tak platíte v automatu u řidiče, který bere pouze mince. Mají tu také slevy pro studenty – ti si mohou pořídit zvýhodněnou měsíční jízdenku a výhodnou 4 měsíční jízdenku, která pro ostatní není dostupná. Delší než 4 měsíční jízdenky tu pravděpodobně nenabízejí. Bohužel mě tu nepovažují za studenta (na univerzitě mám status intern, tedy stážista), takže nemám nárok na studentskou slevu na jízdném.

• Jednorázová jízdenka – 3$
• Celodenní jízdenka – 9$
• Víkendová jízdenka (od pátku 18:00 do pondělka 05:00) – 12$
• Týdenní jízdenka (od pondělí do pátku) – 23$
• Měsíční OPUS card – (od prvního do posledního dne v měsíci) – 77$, studentská 45$
• 4 měsíční – pouze pro studenty na OPUS card – 175$

Zatím jsem tu teprve necelé 3 týdny a tak to tu ještě nemám zas tak prošlé. A také mi bohužel v době, kdy jsem toho nejvíc nachodil, nefungoval foťák. Ale ten už funguje a tak jsem se s Kamilou vydal do města pořídit pár fotek. Počasí zpočátku vypadalo velice slibně, ale pak nás zastihl vítr a déšť, a tak jsme prošli jen park La Fontaine a pár obchodů.

Park La Fontaine

V Montrealu je plno parků různých velikosti. Od parků, kde je pár laviček a trávník, až po obrovská prostranství s jezery, ve kterých se můžete věnovat různým rekreačním činnostem jako je běh, jóga, focení apod. Největší z parků, které jsem zatím navštívil, je park La Fontaine. Nachází se poblíž čtvrti Mont-Royal a vedou skrz něj pěší a cyklistické stezky. V tomto parku se nachází obrovské jezero, které je rozdělené na dvě části, které odděluje splav. Uprostřed menší části jezera se nachází fontána.

V tomto parku se konají různé akce a aktivity. V létě tu prý místní taneční škola pořádá taneční večery zdarma. V zimě se naopak stává oblíbenou destinací pro bruslaře a milovníky zimních radovánek. To platí téměř pro všechny parky s vodní plochou, která v zimě zamrzá a proměňuje se v kluziště. Není divu, že Kanaďani mají tak rádi hokej, vždyť ho můžou hrát téměř v každém parku! 🙂

Jak jsem již zmínil, v tomto parku se koná spoustu akcí. A nám se úplnou náhodou podařilo se do jedné takové akce připléct. Zrovna když jsme obdivovali fontánu uprostřed parku a pár honících se veverek, prošel kolem nás průvod lidí se zvláštními tleskajícími nástroji. Zpočátku jsme si mysleli, že se jedná o nějakou demonstraci, ale později jsme zjistili, že je to pochod proti Parkinsonově chorobě. Pár metrů jsme šli s nima a pak jsme se vydali blíž prozkoumávat druhou stranu parku.

Na druhé straně parku se nachází socha sira Lousie Hippolyte LaFontaine, podle kterého je celý park pojmenován. Také je tu druhá – mnohem větší část jezera. Celý park je poměrně čistý a vypadá, že je velice doře udržovaný. Parky zde slouží jako rekreační místo pro lidi. Tedy hlavně pro lidi, ne na venčení psů jako u nás. Dokonce tu ani nemají koše a sáčky na psí hovínka. Asi to bude tím, že místní obyvatelé nejsou zdaleka takoví milovníci psů, jako jsme my. Spíš tu mnohem víc chovají kočky.

Veverky kam se podíváš

Jelikož se v Montrealu nachází plno stromů, je tu také plno veverek. Nepamatuji na den, kdy bych žádnou nepotkal. Ba naopak, jen cestou do školy jich vždycky pár potkám. Místní veverky jsou poměrně zvyklé na lidi a nebojí se, takže si je můžete prohlédnout pěkně zblízka. Veverky v parcích jsou dokonce ještě odvážnější a tak si k vám klidně přisednou na lavičku a loudí něco k snědku. Krmit veverky a veškerou zvěř v parcích je sice oficiálně zakázáno, ale místní si z tohoto zákazu asi hlavu příliš nelámou a tak občas veverkám nějaký ten oříšek dají.

Dnes trochu navážu na minulý článek o hledání ubytování v Montrealu a pochlubím se, jak bydlím já 🙂

Lokalita bytu

Bydlím v ulici Plantagenet, 5720. Měl jsem poměrně štěstí, že se mi podařilo sehnat ubytování tak blízko univerzity. Dokonce ani nemusím používat MHD, mám totiž velice blízko i malé obchodní centrum 🙂 Poblíž mám také metro – dokonce 2 stanice, skrz jednu chodím do školy.

Vybavení bytu

V bytě se nachází poměrně velká kuchyně, společenská místnost, ve které je pračka a sušák a 5 oddělených neprůchozích pokojů. Velikost jednotlivých pokojů se liší, já mám pokoj veliký zhruba tak 20m2. Ostatní pokoje jsou podobné, nebo o trochu větší. Tedy s výjimkou jednoho, který je menší a ve kterém bohužel nefunguje internet. Původně jsem byl ubytovaný právě v tom menším pokoji, protože majitelka v mém pokoji zrovna vyčistila koberce. Proto jsem měl také ty problémy s internetem.

Kuchyně

Kuchyni máme poměrně vybavenou – máme několik hrnců různých velikostí, asi 3 pánvičky, spoustu talířů, hrnečků apod. Takže naštěstí nemusím po obchodech shánět hrnce jako kamarádka Kamila 🙂 Jediné co mi tu chybí je rychlovarná konvice, kterou bohužel nemáme. Asi se zkusím dohodnout s ostatními a nějakou si pořídíme. Ledničku máme podle mě poměrně velkou, ale bohužel i tak je dost často velice přeplněná. Je to tím, že tady se dělá všechno v obrovských baleních, takže když do ledničky nacpete pět dvoulitrových krabic mlíka, tak už to nějaké to místo zabere. Plus ještě pár mega jogurtů, několik plat vajec apod..

Pračka

Mají tu poměrně zajímavou a na naše zvyklosti dost neobvyklou pračku. Je plněná zezhora, ale neobsahuje buben. Místo něj se tam nachází taková otáčivá spirála. Také nemá žádné nádobky na prášek. Funguje to tak, že pračku zapnete, necháte jí naplnit vodu, pak jí zastavíte, otevřete víko, dáte do ní prášek a zase pokračujete. Je to dost neobvyklé a před prvním použitím jsem se na to musel raději zeptat spolubydlících. Také má jiné knoflíky, než běžné pračky u nás doma. To by mi ani tak nevadilo, kdyby tam byla alespoň napsaná teplota, při které to pere. Místo teploty uvádí pouze Cold, Cold Warm, Warm, Hot. Zatím jsem zkoušel režim Cold, na který prý pere kamarádky domácí, ale moc se mi neosvedčil – na tričku zůstalo několik skvrn. Druhou várku jsem nastavil na Cold Warm, tak uvidíme… 🙂

Můj pokoj

Můj pokoj je o něco větší, než mám v Praze – má jak sem již zmiňoval zhruba tak 20m2. Mám tu dvojitá šoupací okna, která na první pohled vypadají, že moc těsnit nebudou. Tak uvidíme, jak se budou chovat v zimě. Naštěstí mi sem dopadá poměrně dost slunečního svitu, takže přes den nemusím svítit. Některé pokoje na tom tak dobře nejsou a musí se v nich svítit prakticky pořád.

Na uložení věcí mám vestavěnou skříň a ještě jednu skříň se šuplíky, kterou ale nepoužívám. Mám poměrně velký stůl, na který se mi vejdou všechny krámy a ještě na něm nějaké místo zbyde 🙂

Spolubydlící

Mám celkem 4 spolubydlící – z toho 3 Francouze a jednoho Kanaďana, ale z Quebecku, takže mluví taky francouzsky. Jsem poměrně zvyklý na bydlení ve větším počtu (v Praze nás je na bytě 6 :)), ale občas přecijen narážíme na nějaké drobné problémy. Jsou to třeba takové ty situace, kdy si všichni najednou vzpomeneme, že chceme vařit. Opravdu to není jednoduché, na sporáku jsou pouze 4 plotýnky a kolem něj se stejně víc než 2 lidi motat nemůžou :). Občas je taky fronta na záchod nebo na sprchu. Máme tu sice dvě koupelny, ale v pátek se nám v jedné ucpal záchod, tak jsme používali tu druhou. Dneska (v úterý) tu byl instalatér a záchod opravil, nicméně se teď večer pro změnu ucpal ten druhý… Paní majitelka z nás bude mít zjevně radost 🙂 A instalatéři kšefty.

Majitelka

Majitelka bytu je poměrně příjemná paní Hélène, která má pravděpodobně s pronajímáním pokojů již dlouhodobější zkušenost. Mluví převážně francouzsky, ale naštěstí pro mě umí také výborně anglicky. Bydlí v horním patře domu, takže když je potřeba, tak je hned k dispozici.

Co jsem si tak všiml, tak je tu asi vcelku běžné, že rodina má dvoupatrový dům a v jednom patře žije a druhé pronajímá. Mají to tu dokonce vymyšlené tak, že do baráku vedou dva oddělené vchody s rozličnými směrovými čísly. První vchod má přístup pouze do dolního patra, druhý vchod pouze do horního. Takže ač žijete de-facto v jednom baráku, nemusíte se s lidmi ze sousedního vchodu potkat ani na chodbě.

Jak to vypadá s ubytováním v Montrealu? Kolej tu bohužel nedostanete a tak si musíte zařídit ubytování sami. Většinou se hledá pronájem pokoje – tady je tento typ ubytování nazýván colocation. Místní kamarádka mi poradila hledat ubytování na serveru Craiglist. Naleznete tam opravdu hodně nabídek ubytování a je velice často aktualizovaný. (Téměř každý den). Dobrý je také server EasyRoommate, kde jsem nakonec našel ubytování i já. Na tento server si umístíte inzerát, že hledáte ubytování v té a té oblasti a pak vám chodí zprávy, když vám někdo zašle nabídku s bydlením. Také můžete sami aktivně vyhledávat. Ceny pokojů se pohybují běžně v relaci 400-500$, spíš blíž k té vyšší částce. Já tu platím 500$ měsíčně.

Někdo tvrdí, že nedoporučuje hledat z domova, ale až na místě. Jiní zase tvrdí, že je lepší mít ubytování zajištěné již z domova. Já bych řekl, že pravda leží někde uprostřed. Je dobré mít z domova vyhlédnutých několik pokojů a případně se rovnou objednat na prohlídky. Ovšem vždycky je lepší mít nějaký plán v záloze, takže rezervace nějakého levnějšího hostelu třeba na první 3 noci určitě nemusí být na škodu. Ne vždycky se totiž můžete spolehnout, že to, co si domuluvíte, bude platit. Já jsem jednal s několika lidmi a několikrát jsem měl již nějaké ubytování domluvené a nakonec se majitel buď vůbec neozval, nebo mi oznámil, že už klíčky předal někomu jinému.

Co se týče lokality ubytování, tak platí – čím blíž univerzitě, tím líp. Ideálně tak do 5 minut pěšky. A nebo blízko metra, ideálně modré linky. Proto je dobré přiletět do Montrealu včas, nejlépe ještě o prázdninách, než budou všechny pokoje vybrané místními studenty. Zimní semestr (tady se mu říká podzimní) tu začíná už 26. srpna. Ideální je přijet tak týden dopředu – stihnete se tak alespoň rozkoukat než začne škola.