Jedním z míst, které jsem si nemohl nechat ujít, je botanická zahrada Jardin Botanique. Nachází se nedaleko olympijského stadionu a parku Parc Olympique. Plakáty a různé reklamy na výstavu Mosaicultures, která právě probíhala v botanické zahradě, byly všude po celém městě a už na první pohled dávaly najevo, že je o co stát.

Vstupné

Vstupenku do botanické zahrady je možné zakoupit v mnoha variantách. Nejvýhodnější jsou balíčky vstupenek, které nabízí vstupenky také do jíných zajímavých míst v Montrealu. Já jsem si zakoupil balíček do botanické zahrady (včetně insektária), biodomu a planetária. Velice příjemné je, že do botanické zahrady můžete jít na jednu vstupenku celkem 2x. Cena tohoto balíčku pro studenty je nějakých cca 35$. Do studentského vstupného mi započítali i zvýhodnění pro obyvatele Montrealu 🙂

Skulptury

Nejzajímavější částí expozice v botanické zahradě byly skulptury tvořené keři. Tyto skulptury byly rozmístěné různě po celé botanické zahradě a zobrazovaly různé předměty (jako je piano, koleje, úl apod.). Mezi nejkrásnější skulptury ovšem patřily zobrazení různých druhů zvířat. Už od začátku jste tak mohli potkat různé ptáky, psa, včely, berušky apod. Mnohé skulptury byly velice detailní a některé vypadaly téměř jako živé. Mezi nejkrásnější skulptury podle mě patřili například buvoli, pastýř s ovcemi a koně.

Tématické zahrady

Ačkoliv hlavním trhákem botanické zahrady byly skulptury, měla stále ještě mnohé co nabídnout. Další zajímavou částí jsou tématické zahrady. Naleznete zde například čínskou zahradu plnou lampionů a umělohmotných soch zvířat. Uprostřed čínské zahrady se nachází jezírko, ve kterém rostou různé vodní rostliny, například lotosy lekníny apod. Dominantou čínské části je věž a veliký pavilon.

Další tématickou zahradou je japonská zahrada. V japonském pavilonu jsou k vidění různé obrazy a fotografie a také umělecké předměty vyrobené z papíru. Také se tam nachází tradiční japonská zahrada tvořená kameny. Před samotným pavilonem se rozprostírá velká zahrada plná zeleně s jezírkem a několika můstky. V jezírku samozřejmě plavou pestře zbarvené rybky, mezi nimiž se nachází i velice známý sytě oranžově zbarvený japonský kapřík. Také se tam nachází překrásný vodopád. Co se týče rostlin, tak jsou zde převážně různé druhy vrb.

Stínová zahrada

Stínová zahrada se nachází, jak již název napovídá, ukrytá ve stínu stromů. Nabízí tak příjemné ochlazení v parných dnech.

Alpská zahrada

Jedna z mých nejoblíbenějších částí je alpská zahrada. V alpské zahradě se nachází různé skalky a drobounké rostliny, které na nich rostou. Také je tam spoustu malých smrčků, borovic a jiných jehličnatých stromů rostoucích na skalkách. V alpské části se nachází další vodopád obklopený několika lavičkami a nabízející příjemné posezení.

Při druhé návštěvě alpské části nás poctila svou návštěvou liška. Ačkoliv byla obklopena zvědavými lidmi, vůbec se nebála a klidně si běhala po skalkách a šmejdila v houští. Na to, že tam byla jen chvilku, dokázala vyvolat celkem velké pozdvižení 🙂 Každý si jí chtěl alespoň jednou vyfotit. Po chvilce jí šmejdění kolem a přestalo bavit a tak odběhla zase o kus dál, do jiné části zahrady.

Insektárium

Insektárium je samostatný pavilon nabízející výstavu hmyzu. K vidění tam je spoustu druhů brouků, mravenců, pavouků a všelijaké havěti. Mají tam dokonce i několik živých exemplářů. Zajímavá byla například expozice s mravenci. Měli tam dva oddělené boxy spojené stromem. Na jedné straně se nacházelo mraveniště a na druhém straně měli mravenci potravu v podobě listů na stromě. Tedy, ona byla původně i na té straně s mraveništěm, ale tam mravenci strom naprosto celý sklidili. Tato expozice sloužila jako ukázka toho, jak mravenci a stromy žijí v symbióze. Mravenci sklízejí listí ze stromu a nosí si ho do mraveniště, které je zpravidla nedaleko stromu. Zde to listí používají na stavbu mraveniště a také ho konzumují. Strom prosperuje z toho, že ztetlalé kousky listí a větviček, které mravenci roznesou po okolí, mu dodávají živiny. Mravenci mu také kypří půdu. Jelikož bylo v insektáriu příšeří s umělým osvětlením, nebyli mravenci téměř vidět. Než jste si jich vůbec všimli, viděli jste větvičky a malé kousky listí pochodovat z jedné strany na druhou 🙂

Les

Při první prohlídce botanické zahrady jsem do lesní části zavítal vlastně omylem. Chtěl jsem se dostat k východu, ale zároveň se vyhnout největšímu davu a tak jsem pokračoval dál dozadu do zahrady. Čím dál jsem zašel, tím méně bylo kolem lidí. No a pak jsem objevil obrovskou plochu pokrytou různými druhy stromů. Byly tam smrčky, borovice a různé další druhy jehličnanů. V okolí byl nádherný klid, nikde ani noha a stromy krásně voněly. Každý druh stromu měl svou specifickou vůni, která byla poměrně snadno rozpoznatelná. Lesní část se mi moc líbila a tak jsem se do ní rád znovu podíval při své druhé návštěvě.

Noční zahrada

Na to nejkrásnější, co botanická zahrada nabízí, si musíte poměrně dlouho počkat. Výstava zvaná Night reveals it secrets totiž začíná až po setmění. To se pak převážná většina botanické zahrady uzavře a zůstane otevřená pouze čínská a japonská zahrada. Ty ale dostávají pod douškem noci zcela jiný rozměr. V japonské zahradě je zvoleno velice decentní osvětlení potůčku a několika vybraných stromů. Také je krásně nasvícen vodopád, kde se osvětlení přepíná mezi několika režimy.

Ale japonská zahrada stále ještě není tou nejzajímavější částí. Tou je čínská zahrada, která svou krásou láká davy lidí. A tak, pokud o tento zážitek nechcete býti ochuzeni, si musíte postát v nekončící frontě a překousnout zástupy lidí, přes které není téměř možnost se hnout.

Když už se konečně dostanete do čínské zahrady, čekají na vás již známé sochy zvířat, které jsou ovšem nádherně nasvícené a působí zcela odlišným dojmem. Na střeše čínského pavilonu se rozsvítí světýlka, které vykreslují její obrys. Nasvítí se také lampiony. Celé to působí velice nádherně a třešničku na dortu tomu dodává ještě odlesk v jezírku.

Tuto nádheru je bohužel velmi těžké zachytit fotoaparátem. Obzvlášť, pokud nemáte zrcadlovku. Já jsem se o to se svým kompaktem pokoušel, ale bohužel se mi to nepodařilo tak, jak bych si představoval. Můj Olympus SP-600uz se postavil na hlavu a automaticky volil až příliš dlouhou dobu expozice, kvůli čemuž se ve snímcích světlo jakoby rozpilo a celý snímek je kvůli tomu dost rozmazaný. Bohužel nemám manuální režim a tak jsem s tím nemohl nic moc udělat. Všiml jsem si, že když fotím velice výrazně osvětlené objekty, fotoaparát to vyhodnotí, tak, že má dost světla a nastaví kratší dobu expozice. Toho jsem se snažil využít k přechytračení foťáku a docílení kýženého snímku. Ovšem podařilo se mi to asi jen u jedné či dvou fotek z mnoha 🙁 Poprvé se mi tak stalo, že toho o focení vím víc než můj foťák. Asi nastal čas poohlédnout se po zrcadlovce…

Jedním z výletů pořádaným studentským klubem COPEC byl také výšlap na horu Mt. Tremblant. Hora Mt. Tremblant je vzdálená zhruba tak 150km severně od Montrealu. Tento výlet patří patrně mezi nejoblíbenější výlety vůbec, protože nás jelo opravdu hodně – naplnili jsme celkem 5 autobusů. Naštěstí nám počasí přálo a tak jsme si užívali krásného teplého dne s nebem bez mráčků. Výlet se konal 28. září a tak se nám naskytl překrásný pohled na okolí obklopené stromy hrajícími všemi barvami. K vidění byly různé odstíny žluté, oranžové a červené. Myslím, že podzim patří k nejkrásnějším obdobím v Kanadě. Tedy alespoň v Quebecku. Mají tu spoustu smíšených či převážně listnatých lesů a hodně javorů, jejichž různě zbarvené podzimní listí je skutečně překrásné.

Hora Mt. Tremblant je asi 875m vysoká a nabízí různé stezky na vrchol. Možností bylo skutečně mnoho a tak jsme si nechali poradit v turistickém centru. Paní nám dala turistickou mapu a poradila nám, ať se vydáme po stezce C, že se tam nachází několik vodopádů a spoustu vyhlídkových míst. A tak jsme se dali na cestu. Stezka C je zhruba tak 7km dlouhá a cesta na vrchol trvá něco okolo 2 hodin. Samozřejmě záleží na tempu, které zvolíte, ale pokud si cestu chcete pořádně užít a udělat si při ní i pár fotek, pod zmíněné 2 hodiny se asi nedostanete. Obzvlášť když jdete s davem lidí 🙂 Ovšem jsou i tací, kteří si tam jdou zasportovat a tak se na vrchol hory raději proběhnou. Musí to být docela makačka, ale věřím, že je to efektivní způsob jak nabrat fyzičku. Po náročném výšlapu se vám naskytne překrásný výhled na okolní kopce a jezera.

Vrchol hory

Na vrcholu hory se nachází horská chata s restaurací a dalším turistickým centrem. Také se tam nachází lanovka, kterou se na vrchol dostali tací, kteří si nevěřili na tak náročný výšlap. Jelikož je časově velice náročné dostat se na vrchol a zpět, tak jsme se rozhodli použít lanovku na cestu zpět do vesničky v údolí.

Kolem vrcholu hory se nachází také několik dalších stezek. Jelikož nám ještě zbyl nějaký čas, rozhodli jsme se jít se podívat ještě na stezku K a B. Tyto stezky jsou dohromady dlouhé zhruba tak 3km, ale nejsou moc náročné, a tak nám ani ani nedaly moc zabrat. Po zdolání těchto stezek se nám začínal krátit zbývající čas a tak jsme se svezli lanovkou dolů do vesničky.

Vesnička

Vesnička Tremblant doslova žije turismem. V okolí naleznete spoustu restaurací, obchůdků se suvenýry apod. Také tu prodávají lyže a věci na zimní sezónu. Mt. Tremblant má totiž velké množství sjezdovek a také několik tras pro sněžnice. Na své si tu přijde zkrátka každý, ať už milovník zimních radovánek nebo fanda do horských výšlapů.

Poměrně velké pozdvižení ve vesničce způsobila zaběhnutá srnka. Docela mě překvapilo, že se moc nebála. Asi byla na lidi zvyklá. Chvilku jsme jí pozorovali, jak pobíhá po okolí, ale pak nás to přestalo bavit a pokračovali jsme v cestě na autobus. Cestou jsme se ještě zastavili na zmrzlinu a pak už hurá zpátky do Montrealu.

Přidávám odkaz na fotogalerii Alexandra Collina, který má zrcadlovku a tak se mu podařilo zachytit krásy podzimního listí mnohem lépe než mě.

Dnes bych se chtěl trošku rozepsat o škole na které studuji (vlastně pracuji, protože stáž tady považují za práci a potřebujete na ní pracovní povolení), tedy o Polytechnique de Montreal nebo-li Polytechnice.

Francouzská univerzita

V Montrealu se nachází několik univerzit a jsou rozdělené na převážně francouzské a anglické. Polytechnika je jednou z francouzských. Další francouzskou univerzitou je Université de Montreal, nebo-li UdeM. Anglické univerzity jsou Concordia a McGill.

Lokalita

Polytechnika se nachází na nejvyšším (a vlastně asi i jediném) kopci v Montrealu – Mont Royal, v komplexu univerzity UdeM. Polytechnika má dvě budovy – jednu modernější, Pavillon la Sonde, a jednu starší – Pavillon Principal. Ta modernější budova mi uvnitř velice připomíná novou budovu ČVUT a NTK. Řekl bych, že je to architektonicky zhruba tak něco mezi nimi. Patra jsou různě vybarvená – je tu červené patro, oranžové patro, zelené patro a modré patro. Tyto barvy reprezentují jednotlivé elementy – červená je magma, oranžová je země, zelená je vegetace a modrá je nebe.

Laboratoře fakulty informatiky se nacházejí ve 4. – oranžovém patře. Některé počítačové učebny se nacházejí v 6. – modrém patře. V 6. patře je také školní bufet. Sice není tak drahý, jako školní jídelny, které sídlí ve vedlejší budově, ale pořád se tam člověk pořádně nenají. Ale alespoň se tam platí podle váhy, takže můžete odhadnout, kolik budete platit, podle toho, kolik si toho nandáte.

Profesoři

Nemohu mluvit za celou školu, protože jsem potkal pouze několik profesorů z fakulty informatiky, ale myslím, že se to příliš lišit nebude. Převážná většina profesorů jsou cizinci. Vlastně neznám žádného profesora, který by byl místní. Pravděpodobně to bude souviset s místním vzdělávacím systémem. Na fakultě informatiky všichni profesoři mluví převážně anglicky (naštěstí).

Angličtina

Já trávím většinu času v laboratořích, kde se nacházejí většinou stážisti jako já, nebo doktorandi. Všichni komunikujeme anglicky, francouzsky jsem tu slyšel mluvit snad jen jednoho studenta z Belgie. Je to poměrně pochopitelné, protože angličtina je v IT odvětví naprosto stěžejní jazyk. Naopak se divím, že univerzita nenabízí žádné předměty v angličtině. A to ani na magisterském programu, který studují převážně zahraniční studenti.

Polytechnika si velice brání francouzštinu a nechce připustit žádnou výuku v angličtině. Což mi příjde velice zvláštní, vzhledem k tomu, že původně slibovali otevřít anglický program. Údajně se vedení rozhodlo, že ho neotevřou, protože se chtějí držet tradiční francouzštiny. Dokonce jsem od kolegy Rodriga z Mexika zaslechl, že prý chtějí zavést nějaké povinné vstupní testy francouzštiny i pro studenty doktorských programů. Dovedu pochopit, že francouzština je pro ně jakousi tradicí, ale nerozumím tomu odporu k angličtině. Montreal je město, kde převážná většina obyvatel umí anglicky. Navíc univerzitní studenti (a obzvlášť ti na magisterském či doktorském programu) jsou převážně cizinci. Pokud se budou nadále takto urputně bránit angličtině, studenti půjdou raději studovat na jinou univerzitu – například na McGill.

Studenti

Jak jsem již několikrát zmínil, převážnou většinu tvoří zahraniční studenti. Zejména Francouzi, kterých je tu dost možná více než Kanaďanů. Co mě ale velice překvapilo je množství holek. Polytechnika je čistě technická univerzita, na kterých většinou (tedy alespoň u nás) moc holek nestuduje. Tady to ovšem vůbec neplatí. Oficiálně je zde asi 30% holek, ale řekl bych, že to číslo je mnohem větší. A to dokonce i na takových oborech jako je elektrotechnika a IT. V naší laboratoři je dokonce více holek než kluků.

V sobotu 14. 9. jsme s místní organizací pro zahraniční studenty COPEC navštívili westernový festival St. Tite. Festival se koná ve stejnojmenné vesničce, která se nachází asi 200 km od Montrealu.

Festival probíhá celkem 10 dní – od 6. do 15. září.

Celý festival provází country muzika a typické kovbojské klobouky, které tam prodávají na každém rohu. Všude podél hlavních ulic vesničky St. Tite se nachází stánky s typickými westernovými věcmi jako jsou rifle, již zmíněné klobouky, boty apod. Také je tam spoustu stánků s občerstvením, samozřejmě tu a tam nějaký ten alkohol a stánky s nejrůznějšími suvenýry.

Vesnička, tedy alespoň ta její hlavní část, která je nejblíže hlavnímu dění festivalu, je pěkně nazdobená. Ale i samy domečky působí svým osobitým westernovým dojmem a dotvářejí jedinečnou atmosféru. V době festivalu vesničkou proudí tisíce lidí a v nejbližším okolí parkují stovky karavanů, obytných přívěsů a obrovských aut. Osobně si St. Tite nedovedu představit v době mimo festival, jistě musí působit naprosto prázdným dojmem.

Rodeo

Hlavním programem festivalu bylo rodeo. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít a tak jsme se na něj šli podívat. Byla to vskutku velice zajímavá podívaná. Podle očekávání bylo rodeo velice zaplněné. Celým rodeem nás provázel moderátor, kterému jsem bohužel nerozuměl ani slovo, ale působil docela vtipně. Na konci si ze sebe udělal srandu – ohlásil, že si to chce vyzkoušet a objevil se na velkoplošné obrazovce jak sedí na býkovi a uchopuje otěže. Působil velice zmateně a my jsme zpočátku nevěděli, jestli to skutečně myslí vážně. Když se pak otevřeli dveře z boxu, vyjel na nich vysmátý moderátor na mechanickém býkovi 🙂

Rodeo se skládá z několika disciplín:

Jízda na splašeném koni

První disciplínou je jízda na splašeném koni. Nejedná se ani tak o jízdu, jako spíš o snahu se na koni udržet po daný časový limit. Kůň různě skáče, vykopává apod. Prostě se všemi silami snaží shodit kovboje. Velice často se mu to i povede. Tato disciplína spolu s jízdou na býkovy patří k těm nejzajímavějším, ale zároveň také nejnebezpečnějším, které rodeo nabízí. Mnohé pády vypadají velice nebezpečně a ne zřídkakdy kovboj schytá i nějaký ten kopanec.

Chytání telat lasem z koně

Další disciplínou je chytání telat lasem z koně. Tele je vypuštěno z klece a běží na druhý konec arény. Kovboj na koni za ním vzápětí vyráží. Úkolem kovboje je zachytit tele do lasa a svázat mu nohy. Tato disciplína testuje kovbojovu zručnost s lanem, rychlost a přesnost. Občas se telatům podařilo utéct nebo se vysmeknout z lasa. Nicméně většinou skončila svázaná na zemi.

Jízda na divokém býkovi

Toto je hlavní disciplína celého rodea a představení, na které všichni čekají. Disciplína probíhá stejně jako jízda na splašeném koni, nicméně obrovský a silný býk tomu dodává naprosto jiný rozměr. V této disciplíně se padá již mnohem častěji než z koně a pády jsou to opravdu velice nebezpečné. Několikrát se dokonce býk snažil zbavit kovboje například tak, že ho chtěl bokem narazit na hrazení nebo vrata od boxu. Také se velice často stávalo, že se býk neuklidnil ani po úspěšném shození kovboje a začal s pěnou kolem huby pobíhat po aréně. Někdy to vypadalo, že si ten býk s pořadateli jen hraje, jindy vypadal rozzuřeně až naháněl hrůzu. Na takovéto situace jsou ovšem pořadatelé připravení – za býkem okamžitě startují 2 kovbojové na koni a svážou ho do 2 las. Poté ho společnými silami odvlečou do boxu. Jeden býk dokonce i přes to vzdoroval a zapříčil se hlavou proti boční stěně od boxů. Nicméně i jeho snaha byla marná a skončil v zákulisí.

Povalení býka skokem z koně

Jednou z dalších disciplín je povalení býka skokem z koně. Býk je vypuštěn z klece a vzápětí se za ním rozjíždí kovboj na koni. Po chvilce kovboj z koně seskakuje a skáče přímo na býka. Uchopuje býka za hlavu a tlačí ho k zemi. Když se mu podaří udržet býkovi hlavu u země po dobu několika sekund, uspěl a má splněnou tuto disciplínu. V této jsou vtipné momentky, kdy se kovboj netrefí na býka a skočí mimo. Nebo když se mu býk vytrhne a utíká.

Naskočení na koně

Naskočení na koně patří k dalším z nejzajímavějších disciplín. V rodeu se vyskytuje ve dvou variantách – první varianta je, že kovboj naskočí na koně, na kterém již jede jiný jezdec a jedou spolu. Druhá varianta je, že jezdec z koně seskočí a kůň běží pár metrů sám, než na něj naskočí druhý kovboj. V této disciplíně jde o správné načasování a to u obou kovbojů. Kovboj který jede na koni musí včas seskočit, aby jeho kolega měl dostatek času aby naskočil. Ten zase musí vystihnout ten správný okamžik, kdy kůň projíždí těsně vedle něj, a naskočit a udržet se na něm.

Slalom na koni

Toto je asi nejjednodušší a nejméně nebezpečná disciplína z celého rodea. Proto se jí také zpravidla zúčastnili ženy. Po aréně je umístěno několik překážek, kolem kterých musí s koněm procválat. Kůň se nejprve klusem rozběhne na druhém konci arény, pak zamíří k první překážce, oběhne ji a následně druhou. Vypadá to vcelku snadně, ale když se kůň pořádně rozběhne, tak bývá občas trochu problém dostatečně zpomalit přes překážkou a neshodit jí.

Mimosoutěžní představení dětí

Myslíte si, že rodeo je nebezpečné? To si evidentně nemyslí rodiče mladých kovbojů ve věku okolo 14 let, kteří nám v další části programu ukázali, že mají odvahu a nebojí se ani býka. A aby to nebylo málo, tak se vrhli hned na nejnebezpečnější disciplínu – jízdu na divokém býkovi. Nutno podotknout, že měli alespoň o něco menší býky, než jejich dospěli kolegové. Přesto je to velice nebezpečné a myslím, že si právem zasloužili náš obdiv.

Akrobacie na koni

O umělečtější část programu se postaraly dvě sestry provádějící akrobacii na koních. Jezdili v sedě, v leže, ve stoje, ve stoje na jedné noze apod. A také spolu ve stoje na 2 koních. Byly opravdu velice šikovné a evidentně je to bavilo. Nás taky.