New York City

New York – den první

New York City

Mou druhou zastávkou ve státech byl slavný New York City. Zatímco v Bostonu jsem po vystoupení z autobusu bezstarostně opustil autobusové nádraží a začal se jen tak toulat po okolí a hledat nejbližší mapu a cestu, jak se dostat do hostelu, v New Yorku to bylo jiné.

V New Yorku jsem opustil autobus a intuice mě okamžitě poslala do nejbližšího Starbucks najít si cestu raději v klidu online. Jako milé překvapení jsem dostal kafe zadarmo 🙂 A tak jsem si v klidu vychutnal kafe, našel cestu a pak jsem se pomalu vydal na cestu.

Špinavé město

Jakmile jsem ušel několik bloků, hned mě trklo, že New York je docela špinavý… Má velice široké chodníky, které pejskaři používají k venčení psů, protože v celém městě není prakticky nic jiného než beton. Takže některé ulice poměrně zapáchají, na některých se musíte vyhýbat loužičkám a občas (naštěstí jen výjimečně) i hromádkám. Další problém jsou odpadky. Ty jsou taky všude. Nevím v jaký den se v NY vyváží odpad, ale všude po ulicích se po celou dobu mé návštěvy válely pytle s odpadky. A že jich bylo… Tohle je jedna z věcí, které se mi na Americe nelíbí (a tohle mají i v Kanadě). Nepoužívají kontejnery na odpad, jako my, ale házejí pytle s odpadem na ulici, kde je popeláři vždycky ve stanovených dnech a hodinách vyzvedávají. Prakticky to znamená, že se furt všude válí hromada pytlů s odpadky.

Ruch

Další věcí, které si člověk na New Yorku okamžitě všimne, je ruch. New York je neskutečně rušný. Po širokých chodnících proudí až pětiproudé davy lidí, ulicemi sviští stovky aut, většinou taxíků. Jelikož v Americe mohou auta odbočovat doprava na červenou, občas se na přechodu proplétáte mezi auty a lidmi. Je to velice otravné, máte zelenou, chcete přejít ulici a místo klidného přejití ulice se musíte proplétat mezi taxíky s mnohdy nervózními řidiči, kteří na sebe troubí a občas si i nadávají. Několikrát se mi stalo, že jsem nestihl přejít na zelenou a začala se do toho všeho ještě motat projíždějící auta. No prostě chaos.

Fotografie ruch

Hra na schovávanou mezi Times Square and Chrysler building

Kolem 5. hodiny odpoledne jsme se měli potkat s mým kamarádem Carlosem, kterého jsem potkal v Bostonu. Domluvili jsme se, že se potkáme poblíž Times Square, ale bohužel jsme se nestihli domluvit na přesném místě a Carlos se odpojil. No tak jsem vyrazil k Times Square a najít nejbližší wifi AP. Jako první jsem navštívil velký McDonald’s, ale wifi jim bohužel nefungovala. Strávil jsem tam dost možná půl hodiny, ne-li více, snažíc se rozchodit wifi. Nepodařilo se. Tak jsem zkusil McDonald’s hned za rohem. Potřeboval jsem jen odeslat jednu zprávu. Bohužel ani tam jsem neuspěl, a tak jsem se rozhodl jít se podívat na Chrysler building.

Times Square

Cestou jsem ještě navštívil Grand Central station. Pak jsem dostal hlad a sedl jsem si do McDonald’s hned naproti Grand Central. Připojil jsem se na internet a čekal jsem zprávu od Carlose. Konečně se ozval! A dokonce se nacházel kousek ode mě! Nakupoval v Best Buy na rohu 5th av. a 43rd str. Tedy zhruba tak blok ode mě. Napsal jsem mu adresu McDonald’s, kde sedím, a čekal jsem na něj. Čekám 5 minut, 10 minut, 15 minut a stále nic… Tak jsem mu napsal, kde je. Odepsal mi že v McDonaldu 🙂 Tak jsem ho poslal do horního patra, kde jsem seděl, ale tam se samozřejmě neobjevil… Nakonec z něj vypadlo, že je v McDonaldu u Times Square, tedy v tom prvním, který jsem navštívil a kde jsem měl problémy s wifi. Byla to docela naháněčka, ale nakonec jsme se setkali a společně s jeho kamarádem Javierem jsme šli prozkoumat nejbližší okolí Times Square.

Metro

Při zpáteční cestě do hostelu na mě čekala další výzva. Zorientovat se v metru a dopravit se k hostelu. Metro v New Yorku je mnohem větší než v Praze a není to tak jednoduché, jak jsme zvyklí. Tady se na každé stanici nachází mnoho kolejí, nejen 2 jako u nás. Také na každou kolej přijíždí několik různých linek. A aby to nebylo tak jednoduché, každá linka je ještě dále rozdělená na dílčí vlaky. Takže to vypadá například tak, že máte červenou linku, která má vlaky 1, 2, 3. Tyto vlaky mohou zastavovat v různých zastávkách, takže si musíte hlídat směr, linku a číslo vlaku. V metru v New Yorku používají turnikety (jako asi všude v Americe) a musíte si před každou cestou „pípnout“. Metro se zdá být trochu starší, ale funkční, a to je hlavní.

Chelsea hostel

V New Yorku jsem byl ubytovaný v Chelsea hostelu, který se nachází na rohu 20th street a 10th avenue. Cena hostelu byla poměrně příjemných 40$ za noc za postel na dvoulůžkovém pokoji. Na pokoji se nacházelo umyvadlo. Postel byla klasická palanda, pravděpodobně starší a trošku rozvrzaná. Na pokoji bylo na můj vkus hrozně přetopeno (dokonce i spolubydlící z Mexika nadával, že je mu tam horko). Sprchy a toalety byly čisté. Ráno se podávala snídaně v podobě bagelů (tvarem kobliha, ale z takového tužšího těsta) a kávy. Největším plusem hostelu byla lokalita – bylo to poměrně blízko ke stanici metra a nebylo to tak daleko od různých významných míst. Například Flatiron building byla jen pár bloků od hostelu.

Den 2

WTC Memorial

Druhý den jsme vyrazili nejprve k WTC memorial. Nevěděli jsme, jestli potřebujeme ke vstupu lístky nebo ne. Někteří lidé nám tvrdili, že jo, jiní zase, že ne. Byli jsme z toho poměrně zmatení, a tak jsme si je raději zakoupili. Ukázalo se, že lístky nakonec potřeba nebyly, ale díky tomu, že jsme je měli zakoupené, jsme mohli přeskočit poměrně dost dlouhou frontu. A také jsme díky nim mohli jít do muzea 9/11. No tak alespoň k něčemu byly dobré.

Na místě, kde stávaly 2 věže World Trade Center, se nyní nachází pomník připomínající události 11. září 2001. Pomník je ve formě 2 bazénů s vodopády, které po obvodu připomínají tvar věží WTC. Na zdech jsou vepsaná jména všech obětí teroristického útoku.

WTC Memorial

Kolem pomníku je staveniště, na kterém probíhají usilovné práce na stavění nové stanice metra – hlavní spojnice mezi New Jersey a New Yorkem. Takže samozřejmě musíte projít řadou bezpečnostních opatření, aby vás k pomníku vůbec pustili. Je tam pomalu více bezpečnostních opatření, než když vstupujete do letadla… Vítejte v USA po 9/11/2001.

One WTC

Ukázalo se, že se Američané rozhodli, že si místo 2 zbořených věží WTC postaví rovnou 4 nové. První věž – One HTC – je již dokončená, na ostatních se stále ještě usilovně pracuje. Takže další staveniště v okolí WTC. Vzhled nových věží se mi docela líbí. Je zajímavé, že bude každá jiná. Budou se lišit nejen vzhledem a tvarem, ale také výškou. One WTC je nejvyšší ze všech nových věží a už teď udává novou tvář New Yorku.

One WTC

Staten Island

Odpoledne jsme se zajeli podívat na Staten Island. Mezi Manhattanem a Staten Islandem jezdí v pravidelných intervalech lodní doprava, která je zdarma. Ze Staten Islandu je velice pěkný výhled na mrakodrapy na Manhattanu. Bohužel v době, kdy jsme tam byli, se město nacházelo ve smogovém oparu. Ze Staten Islandu je také vidět zajímavý maják a v povzdálí si můžete všimnout New Jersey.

Cestou na Staten Island jsme si také z povzdálí prohlédli slavnou sochu Svobody. Přímo na ní jsme se nedostali, protože je nutné mít rezervované vstupenky několik dní předem, což jsme bohužel neměli.

socha Svobody

Wall Street

Po návratu ze Staten Islandu jsme zamířili do slavné Wall Street. Musím říct, že jsem si ji vždycky představoval větší. Prohlédli jsme si nejslavnější burzu a další významné budovy v okolí.

Wall Street

Brooklyn bridge

Při naší návštěvě New Yorku jsme nemohli vynechat nejznámější most – Brooklyn bridge. Tento most spojuje Manhattan s Brooklynem a objevuje se téměř v každém filmu odehrávajícím se v New Yorku. Je z něj krásný výhled na město.

Brooklyn bridge

Chinatown and Little Italy

Po celodenních toulkách po městě nám samozřejmě vyhládlo. A jelikož jsme se nacházeli nedaleko čtvrti Chinatown a Little Italy, rozhodli jsme se, že se poohlédneme po čínské nebo italské restauraci. Nakonec zvítězila italská. Byla to první restaurace, kterou jsem v New Yorku navštívil, ale opět potvrdila nesrovnatelně vyšší kvalitu restauračních služeb v USA. Servírka byla milá, usměvavá. Hned nás usadila ke stolu a přinesla nám sklenici s vodou. V USA a v Kanadě (a možná i všude jinde ve světě) dostanete automaticky sklenici s vodou ihned, co se posadíte (aniž byste si cokoliv objednali).

Po velice chutné večeři jsme se vydali hledat slavnou Flatiron building. Sice to bylo poměrně daleko od Little Italy, ale my jsme byli vytrvalí a plní odhodlání. A tak jsme šli. Cestou jsme narazili na vánoční trhy, a tak jsme se porozhlédli, co nabízejí. Většinou prodávali různé šperky nebo obrazy. Také spoustu oblečení, hodinek apod. Většina z těchto věcí byla ručně vyrobená, čemuž také odpovídala cena. Také tam měli spoustu stánků s evropskými věcmi. Například německé cukroví, polské vánoční ozdoby apod. Pro Američany jistě velice atraktivní zboží, pro mě jako Evropana nic neobvyklého.

Boty

Pár bloků před Flatiron building jsem si všiml zajímavých slev v Pumě. A tak jsme se šli podívat, co nabízejí. Měli jsme štěstí, chystali se zrovna zavírat, ale ještě nás pustili. Byli jsme poslední zákazníci toho večera 🙂 Jelikož jsem měl velice nepohodlné zimní boty, rozhodl jsem se, že se nejprve poohlédnu po botách. Prohlížel jsem různé boty, až jsem narazil na jedny, které se mi líbily. Paní v obchodě mi řekla, že mají poslední kus – a to ten vystavený, ale že si je můžu zkusit. Nebyl jsem si jistý, jak velkou nohu mám podle amerického číslování – myslel jsem si, že asi 11. Tyto boty byly 11.5. No ale zkusil jsem si je a ony mi padly jako ušité! 🙂 To bylo vyloženě štěstí. Poslední zákazník, poslední kus bot a ještě 50% sleva. Super 🙂 Na těch botách byla zajímavá jedna věc – každá bota měla jinou barvu tkaniček. Když jsem to ukázal paní prodavačce, společně jsme se tomu zasmáli a ona mi dala náhradní tkaničky. Ale jelikož jsem línej a navíc mi to přijde takhle vtipné a líbí se mi to, tak jsem se rozhodl, že tkaničky nechám tak, jak byly. Tedy každou jinou 🙂 A když se mě na to někdo zeptá, tak mu můžu povědět historku, jak jsem je takhle koupil v New Yorku 🙂

boty

Flatiron building

Po úspěšném nákupu jsme pokračovali směrem k Flatiron building. Podívali jsme se do mapy, kolik je to bloků, pak jsme mapu schovali a šli jsme. Ale nějak jsme zapomněli počítat, kolik bloků jsme ušli. A tak jsme šli a šli a šli. A najednou jsme narazili na jednu zajímavou budovu. Říkáme si, hele, to vypadá jako Flatiron building! Že jo? Že je jí docela podobná? Zajímavý.. No tak jdeme dál! 🙂 A šli jsme dál. Pak jsme se rozhodli při cestě k Flatiron building najít obchod Best Buy, a tak jsme vytáhli mapku, abychom se zorientovali. Koukáme na mapu a najednou nás to trklo. Tamta budova byla Flatiron building! 🙂

Flatiron Building

Den 3

Třetí den v New Yorku zbývalo na to-do listu již pouhých pár neodškrtnutých položek. Rozhodli jsme se naplánovat si okruh a projít je všechny. Nemělo by nám to zabrat více než půl dne… Pak jsme se chtěli potkat s mým čínským kamarádem Xiing Jing Jangem, který studoval v Praze jako exchange student a nyní studuje v New Yorku. Slíbil nám, že nám ukáže jeho oblíbenou čínskou restauraci. A tak jsme plány přizpůsobili tak, abychom se stihli potkat ve 13:30 poblíž Central Parku. Na setkání nakonec bohužel nedošlo, ale i tak jsme si užili spoustu zábavy při prohlídce zbylých míst.

United Nations

Nejprve jsme vyrazili k budově United Nations. Při cestě jsme prošli kolem Empire state building, Chrysler building a Grand Central station. Sice jsme všechny tyto budovy již znali z pondělního večera, ale alespoň jsme si je prohlídli za denního světla. Cestou jsme se také zastavili v obchodě se suvenýry nakoupit pohledy a nějaký ten suvenýr. Když jsme dorazili k budově United Nations, byli jsme zklamáni tím, že chodník naproti je rozkopaný a znemožňuje nám udělat nějakou pěknou fotku. A tak jsme si to obešli kolem a udělali nějaké fotky z větší vzdálenosti. V bezprostřední blízkosti se nachází jedna z budov Donalda Trumpa – The Trump World Tower. Má jich v New Yorku několik, ani nevím kolik, ale vím nejméně o 2 dalších.

Dále jsme naší cestu směřovali směrem k Rockerfeller center kolem katedrály sv. Patrika. Katedrála je bohužel momentálně v rekonstrukci a obestavěná lešením. Prošli jsme to kolem, dorazili jsme k Rockerfeller centru a pak jsme šli do Starbucks v Trump building kontaktovat mého kamaráda. To se nám sice podařilo, ale bohužel moc nereagoval, a tak jsme se rozhodli vyrazit do Central parku.

Central park

Central park je asi jediný větší kus zeleně v celém New Yorku. Je velice rozsáhlý a žije vlastním životem. V Central parku vystupují místní pouliční umělci. Například tanečníci street dance, hudebníci hrající na různé nástroje (většinou housle) či umělci tvořící bubliny obrovským bublifukem. Samozřejmě je tam také spoustu malířů, kteří kreslí portréty, karikatury či jen prodávají již hotové obrazy. Ačkoliv se v okolí nacházelo hodně lidí, jednalo se o poměrně klidnější místo. Central park má také svou zoo a spoustu dalších atrakcí. Navštívili jsme pouze zhruba tak první třetinu parku, protože je velice rozsáhlý, a na více jsme neměli čas.

Fotografie Central Park

MacLaren’s @ McGee’s pub

Naší poslední společnou zastávkou v New Yorku byl bar McGee’s nebo-li MacLaren’s ze seriálu How I Met Your Mother. Tento bar se nachází asi tak 3 bloky od Central parku. Ihned po vstupu si všimnete podepsaných fotek herců a postav ze seriálu. Bar až na drobné rozdíly skutečně vypadá tak, jako v HIMYM. Obsluha je poměrně příjemná a vstřícná, ceny jsou kupodivu normální, což mě překvapilo, čekal jsem, že to bude dražší, jelikož se jedná o velice slavné místo. Za hamburger s hranolkama jsem zaplatil cca 12$ + 2$ za dýško, které je stanovené podnikem. Nevím, jestli ho vypočítávají dle ceny či si účtují pokaždé stejnou částku, ale poměrně mě to překvapilo. Byla to první hospoda, kterou jsem v USA a Kanadě navštívil, která si přímo účtovala dýško. Ostatní podniky si ho většinou neúčtují, ale automaticky se předpokládá, že dáte zhruba tak 15%.

Fotografie McGee's pub

Lidé v New Yorku

V New Yorku potkáte lidi různých ras, národností a náboženského vyznání. Nachází se tam například velice početná židovská komunita, údajně jedna z největších na světě (mimo Izrael). Na ulicích potkáte stovky pouličních prodejců, prodávajících například vyhlídkové projížďky po městě, tzv. Trolley tours. Firem provozujících tuto činnost je nespočet, jen během 15 minut mě zastavili asi 4 prodejci a nabízeli mi tour se speciální slevou a s tím, že ta jejich firma je právě ta nejlepší. Samozřejmě… Na tour jsem se nakonec nevydal, stejně jsme si všechny lokality prošli s Carlosem pěšky a zadarmo.

Také narazíte na spoustu milých lidí, ale i na spoustu podivínů. Narazíte na bezdomovce, kteří si povídají sami se sebou, vykřikují různá hesla či žblebtají naprosté nesmysly. Velice často po vás chtějí peníze. Narazíte také na lidi venčící své čtyřnohé miláčky na hromadě pytlů s odpadky, na sportovce, kteří mají dostatek odvahy a snaží se běhat v naprosto přeplněných ulicích (fakt jsem jich pár potkal, nechápu proč nevyrazí raději do Central parku nebo do východní části města…).

Ačkoliv jsem byl varován, že lidi v New Yorku jsou poněkud chladní a občas nevrlí, musím říct, že se mi tato skutečnost nepotvrdila. Naopak, potkával jsem převážně milé a příjemné lidi.

Ruch při rozsvěcování stromku

Večer v poslední den mé návštěvy New Yorku se chystala velká akce u Rockerfeller center – rozsvěcování vánočního stromku. Tuto akci doprovázely také koncerty slavných zpěváků, a tak způsobila obrovský ruch. Několik bloků kolem Rockerfeller center bylo uzavřeno a všude se nacházely neuvěřitelné davy lidí, které se hrnuly k Rockerfeller centru. Všude kolem se také nacházelo spoustu policistů, kteří příležitostně kontrolovali lidem tašky. S batohy byl vstup do uzavřené zóny zakázán.

Fotografie ruch velkoměsta

Původně jsem se chtěl ještě podívat po obchodech a sehnat pár posledních vánočních dárků, ale prodrat se těmi davy lidí a dostat se zpět na hostel mi dalo zabrat víc, než jsem čekal. Nakonec jsem se stavil pouze na poštu poslat pohledy. A to už byl konec mého pobytu v New Yorku a už na mě čekalo další město – Philadelphia!

Boston

Boston byl mou první destinací v USA. Velice jsem se na něj těšil a moc se mi líbil. Byl jsem překvapený, jak čisté a klidné město to je. Původně jsem si představoval typický ruch velkoměsta, ale opak byl pravdou. Sice jsem byl v Bostonu o víkendu, kdy je pravděpodobně klidnější než ve všední dny, ale i tak mě to velice překvapilo.
Lidé v Bostonu jsou velice přátelští a milí. Boston na mě udělal velice dobrý dojem a myslím, že byl perfektní volbou jako první město, které jsem v USA navštívil.

PB300145

Boston – pěší město Ameriky

Boston je označován jako pěší město Ameriky (Boston, the walking city of United States). A musím říct, že právem. Většina důležitých míst je soustředěna v centru a nachází se poměrně blízko sebe. Ačkoliv jsem měl na Boston pouhé 2 dny, prošel jsem téměř všechna nejdůležitější místa. Za ty 2 dny jsem nachodil spoustu kilometrů (odhadoval bych to na něco mezi 20-30) a to navíc ještě v nových zimních botách, které jsem si pořídil v Montrealu.
Nebyl to zrovna dobrý nápad, vyrazit na tak velkou pěší túru v nových botách, ale alespoň si je pořádně prošlápnu. A otoky a puchýře na nohách už ani tolik nebolí 🙂

PB300153

Hostel International

Bydlel jsme v hostelu Boston Hostel International, který se nachází ve čtvrti Theater district, části Chinatown. Je to velice dobrá lokace pro hostel, protože je poblíž veškerých
důležitých míst. A můžete se pěšky dostat vskutku kamkoliv. Personál byl milý, pokoje a sprchy čisté. Snídaně výborná a cena poměrně slušná. Co víc si přát 🙂

Tuto síť hostelu využívají převážně studenti zhruba tak mého věku, a tak bylo poměrně snadné navázat řeč a trochu si popovídat u snídaně. Potkal jsem několik amerických slečen, ale bohužel byly příliš líné vyrazit do města a zajímaly se více o nákupy. Na druhou stranu byly alespoň milé a pěkně jsme si popovídali. Nakonec jsem se v sobotu přidal k Doucovi, který se chystal na bleší trh a na Tea party. Prošli jsme společně skoro celé centrum a pak jsme zašli do vietnamské restaurace. Douc už to v Bostonu trochu znal, a tak jsme se orientovali díky jeho znalostem města a také občas pomocí mapy.

PB300117

Druhý den jsem na oplátku nabídl Carlosovi z Chile, jesti se ke mě nechce připojit na prohlídku města. Společně jsme zašli na Trolley tour a udělal jsme okruh s výkladem skrz celé město. Pak jsme si pěšky prošli ta nejzajímavější místa.

Historické památky v Bostonu

Boston je jedno z nejvýznamnějších měst americké historie, a tak se v něm nachází mnoho historických památek. Já jsem navštívil tyto: Tea party, Massacre site, Quincy market, Freedom trail, USS Constitution, City Hall, Old City Hall, Temple of Trinity a mnohé další. Na seznamu míst, které jsem chtěl navštívit, zůstala nezaškrtnutá pouze jediná položka – MIT. Na MIT jsem se bohužel nedostal, protože v neděli odpoledne, když jsme prošli ostatní místa ze seznamu, venku hustě pršelo a začínalo se pomalu stmívat. A tak jsme místo toho vyrazili opět do Quincy marketu a udělali nějaké ty vánoční nákupy.

PB300162

Boston Beans v Cheers

Od kanadsko-indického kamaráda Matthewa jsem dostal několik doporučení na místa, která v Bostonu navštívit, a na místní speciality, které si nesmím nechat ujít. Jednou z těch specialit byly bostonské fazole. Jedná se prý o velice proslulý pokrm velice typický pro Boston. Ovšem sehnat tyto fazole není snadné.

Při našich toulkách po Bostonu jsme dorazili do Quincy marketu, kde byla spousta stánků s jídlem. Většinou různé hamburgery, nudle, pizzy a podobné pokrmy typické pro fastfoody. Napadlo nás, že by také mohli mít ony bostonské fazole. Když jsem se zeptal jednoho z prodavačů, nejdříve neměl ponětí, o jakých fazolích to vlastně mluvím. A když jsem mu vysvětlil, že sháníme typické bostonské fazole, hned ho to trklo a poslal nás o pár stánků dál. Ale ani tam jsme neuspěli, žádné fazole tam neměli. Zkoušeli jsme tedy znovu prozkoumat okolní stánky, a když jsme neuspěli, zeptali jsme se znovu, tentokrát u cukrářského stánku. Tam nám vysvětlili, že bostonské fazole nejsou jídlo, jak jsme si mysleli, ale cukrovinka! Bostonské fazole jsou pražené arašídy!

A tak jsme se vydali hledat sladké bostonské fazole. To se nám poměrně brzy podařilo, a tak jsme spokojeně koupili několik balíčků a šli jsme dál do města. Večer mi to nedalo a napsal jsem Matthewovi, jaké trable jsme měli se sháněním bostonských fazolí a že mi neřekl, že je to cukrovinka. Matthew byl překvapený a vysvětlil mi, že to opravdu není cukrovinka, ale jídlo! A také mi doporučil místo, kam na tento pokrm zajít.

To místo se jmenuje Cheers a jedná se o velice proslulý bar, ve kterém se odehrával děj stejnojmenného televizního seriálu. Naštěstí pro nás se nachází nedaleko hostelu, ve kterém jsme bydleli. Je to odhadem 10 minut velice pomalé pěší chůze 🙂 V hostelu panovala velice přátelská atmosféra a většina hostů byli studenti zhruba tak mého věku. A tak jsme se s několika z nich dali do řeči. Potkali jsme Australana, Brita, Brazilce a Portugalce. Domlouvali jsme se, že společně zajdeme někam na jídlo. Zpočátku to vypadalo dobře, že se shodneme a vyrazíme do Cheers na fazole. Ovšem když jsem ukázal Rodrigovi z Brazílie, kde se nachází Cheers, začal naříkat, jak je venku strašná zima a jak je to daleko. Zima?! Daleko?! Ten člověk netušil, o čem mluví, venku bylo teplo, cca 5 stupňů Celsia. Jasně, pro Brazilce je to asi zima, ale vzhledem k tomu, že předchozí den byla venku skutečně zima a mrzlo (mohlo být odhadem -3 stupně),
tak tohle bylo ve srovnání teplo. A to místo bylo cca 1km ani ne. A tak jsme nakonec vyrazili pouze s mám kamarádem Carlosem z Chile, který se mnou prošel prakticky celý Boston. A to pěšky 🙂 Pro něj nebylo nic daleko.

A tak když se nás někdo z Bostonu zeptá, zda jsme navštívili Cheers, můžeme hrdě říct, ANO, navštívili jsme Cheers a měli jsme tam bostonské fazole. Nechci nikoho kritizovat, ale představa, že bych musel říct něco jako „Ne, byl jsem líný a zdálo se mi to moc daleko“ mi připadá poněkud smutná (obzvlášť když to skutečně nebylo daleko).

Bar Cheers byl posledním místem, které jsem v Bostonu navštívil, a byl tedy takovou pomyslnou třešničkou na dortu. Teď už se těším na nejslavnější město Ameriky – proslulý New York City!

Výlet po východním pobřeží

Jelikož jsem dokončil svou stáž na Polytechnice a stále mi ještě zbylo pár dní času, rozhodl jsem se vydat se na výlet do USA. Konkrétně po východním pobřeží. Mám 10 dní na návštěvu Bostonu, New Yorku, Philadelphie a Washingtonu D. C.

Cesta do Bostonu

Mou první zastávkou v USA byl Boston. Do Bostonu jsem se vydal autobusem Greyhound. Musím říct, že jsem byl Greyhoundem poměrně zklamaný. Byla to poměrně dlouhá cesta – téměř 9 hodin a autobus byl strašně nepohodlný. Jel jsem v noci a měl jsem v plánu cestu prospat. To se bohužel nepodařilo, protože jsem kvůli bolesti zad a nohou nemohl usnout. Navíc je Greyhound velice drahý. Za cestu jsem dal cca 100$. Což je podle mě nehorázná částka. Vzdálenost Montreal – Boston je cca 600km. Doporučuju se této dopravní společnosti vyhnout.

Ubytování

Ubytování jsem si zabookoval téměř ve všech městech v hostelu Hostel International. Pouze v New Yorku jsem využil služeb jiného hostelu – Chelsea Highline Hostel. První dojmy z Hostel International jsou velice dobré. Chelsea hostel také není špatný, ale musím říct, že mám raději Hostel International. Je tam dobrá komunita a potkáte tam spoustu lidí. Bez problémů se tam domluvíte s ostatními na prohlídce města apod. V Chelsea tato komunita chybí. Na druhou stranu Chelsea v New Yorku má o něco lepší lokalitu než Hostel International.

Cesty po USA

Na cesty po USA jsem si zakoupil lístky u Megabusu. Musím říct, že po první cestě z Bostonu – New York jsem byl s kvalitou Megabusu velice spokojený. Autobus je pohodlný, dá se v něm spát.. A navíc je levný. Velice levný. Cesta z Bostonu do New Yorku mě vyšla na 25$, ale ostatní cesty na pouhých 11$.

Cesta zpět do Montrealu

Na cestu do Montrealu jsem si zabookoval vlak z Washingtonu D. C. Vlak jede celkem 13 hodin a to brzy ráno (vyjíždí z D. C. ve 3:15 am) a převážnou část cesty ve dne. Na tento vlak se velice těším, určitě bude pěknej výhled a alespoň poznám krajinu severovýchodu USA. Vlak je poměrně levný, má slevu na ISIC a s touto slevou je cena za celou cestu 73$! To je mnohem méně než autobus z Montrealu do Bostonu… A vzdálenost je více než 2 násobná 😀

Výlet k Niagárským vodopádům

O víkendu 2. – 3. 11. jsme se vydali s českým kolegou a partou Francouzů na výlet k Niagárským vodopádům. Čekala nás poměrně náročná cesta, spoustu hodin strávených v autě, ale také spoustu krásných zážitků, na které budeme jistě rádi vzpomínat.

Kingston

Původně jsme měli v plánu cestou navštívit jeden z ostrovů v oblasti 1000 Islands a podívat se na hrad, ale ostrov je přístupný bohužel pouze z lodi a sezóna končí v říjnu. Tak jsme se zastavili v městečku Gananoque a rozhodli se zeptat se místních, zda je tam něco k vidění. Paní v místním obchodě se starožitnostmi byla velice ochotná a doporučila nám navštívit Kingston. Prý se tam nachází univerzitní kampus, vojenská škola a vojenská pevnost. Také nám doporučila navštívit kavárnu a pizzerii. Nechali jsme si pro jistotu napsat instrukce na papír a vydali jsme se na cestu do Kingstonu.

Kingston

V Kingstonu jsme zaparkovali poblíž turistických informací a vydali jsme se na průzkum okolí. Kingston se nachází v Ontariu, takže pro nás bylo velice příjemné opět slyšet angličtinu 🙂 Konečně jsme lidem zase rozuměli! A ačkoliv jsme viděli pouze malou část Kingstonu, musím říct, že se nám tam velice líbilo. Dokonce i lidé se tam zdáli býti milejší. V turistickém centru jsme nakoupili pohledy a nějaké suvenýry. Prodavači byli dva starší, ale velice příjemní pánové. Ptali se nás, odkud jsme, a když jsme jim řekli, že z Česka, tak nás pěkně česky pozdravili. Dokonce uměli i české číslovky, takže nám pohledy a cenu spočítali v češtině 🙂 Prý mají nějaké kamarády v Polsku a v Rusku a velice rádi by se podívali do Prahy. Skoro všichni chtějí do Prahy :-D. V Kingstonu jsme si dali ještě oběd a pak jsme opět vyrazili na cestu k Niagárským vodopádům.

Niagara Falls

Město Niagara Falls je zhruba tak 130km od Toronta a je rozděleno do dvou částí – Americké a Kanadské. Kanadská část je větší a nachází se na ní větší část vodopádů. Okamžitě poté, co sjedete z dálnice, narazíte na dlouhou ulici Lundy’s lane. Toto je jedna z hlavních ulic v Niagara Falls a podél ní se nachází většina hotelů. Niagara Falls je město žijící turismem, a tak jich zde naleznete opravdu velké množství. Jednotlivé hotely jsou si velice podobné, ale samozřejmě se liší cenou a kvalitou. My jsme se ubytovali v hotelu Niagara Falls Lodge. Dva spojené pokoje nás vyšly na jednu noc na příjemných 103$. V obou pokojích se nacházela televize, v jednom pokoji byly 2 dvojpostele a v druhém pokoji obrovská dvojpostel (skoro až trojpostel). V hotelu se nacházel také venkovní a vnitřní bazén. V ceně byla také snídaně. Celkově jsme byli s kvalitou hotelu spokojení, dostali jsme přesně to, co jsme za tu cenu očekávali.

Niagara Falls City

Vodopády v noci

Nedaleko vodopádů se nachází parkoviště, kde jsme za 10$ nechali auto. Ale lidé si s tím hlavu moc nelámou a nechávají auta zaparkovaná na silnici a klidně si jdou fotit vodopády. Jelikož jsme tam dorazili večer a ještě mimo hlavní turistickou sezónu, tak tam ani nebylo moc narváno. Navíc bylo – hlavně v bezprostředním okolí vodopádů – velice chladno a pršelo. Ale i tak jsme byli rádi že jsme tam a šli jsme k vodopádům.

Niagárské vodopády

Samotné vodopády jsou v noci barevně nasvícené. Střídají se různé barvy – červená, žlutá, modrá, zelená… Občas tam pustí i přirozené světlo. Je to opravdu moc pěkná podívaná. Nad vodopády se nachází permanentní oblak páry, který je vidět už z dálky, a který spolu s hukotem ještě umocňuje zážitek z vodopádů. Slovy se to dá jen stěží popsat – je to jedna z věcí, které člověk musí vidět na vlastní oči 🙂

Nasvícené vodopády

Fotka za milion

Poté co jsme se dostatečně nabažili vodopádů a pořídili značné množství fotek, jsme vyrazili do města. Vydali jsme se cestou podél řeky a kolem mostu. Cestou do centra jsme procházeli skrz policejní parkoviště. Náš francouzský kamarád (a řidič) Loic si chtěl jen tak ze srandy udělat fotku s policejním autem a tak u něj zapózoval – dal si ruce za záda a hlavu na kapotu, jako by ho zatkli. Jen co docvakla spoušť foťáku, ozval se z dálky nějaký muž, běžel za námi a křičel na nás, co tam děláme apod. Ukázalo se, že to byl policista v civilu a to auto bylo jeho služební auto. Když jsme mu vysvětlili, že šlo pouze o fotku, tak se nám omluvil, že na nás tak vyběhl 🙂 Chtěl si jen bránit své auto. Dali jsme se do řeči a když jsme mu řekli, že jsme turisti z Česka a Francie, tak se nás hned zeptal na Davida Krejčího 🙂 Řekl nám, že je velkým fanouškem Bostonu. Chvilku jsme si popovídali a pak jsme pokračovali dál do města.

Centrum města

Nejprve jsme se zastavili v obchodě se suvenýry, abychom se trošku zahřáli a nakoupili pohledy. Pak už jsme pokračovali přímo do centra. Centrum Niagara Falls nám velice připomínalo Las Vegas. Všude bylo spoustu obchodů, restaurací, barů apod. a všechno zářilo a blikalo různými barvami neonů. Žije to tam i v pozdní večer (a nebo právě večer) a tak narazíte na spoustu turistů. Nachází se tam také velké ruské kolo, které trochu připomíná londýnský London Eye.

Niagara Falls Downtown

Proklatě mastný hamburger

Po tom celodenním cestování nám pořádně vyhládlo, a tak jsme si zašli na jídlo do restaurace Wendy’s. Wendy’s je něco mezi restaurací a fast foodem, spíš mnohem více připomíná fast food. Výběr jídel byl také typicky fast foodový – různé druhy hamburgerů s hranolkama či místní specialitou – poutine. Poutine jsou hranolky se sýrem, kuřecím masem a omáčkou připomínající kečup. Tady v Kanadě je to velice oblíbené a jí to snad ke všemu 🙂 U Wendy’s jsme chvíli poseděli a pořádně se najedli. Já si dal dvojitý hamburger s hranolkama. Tak mastný hamburger, jaký jsem dostal tady, jsem v životě nejedl. Sice byl fakt dobrý, ale odborníci přes zdravou výživu by zaplakali. Příště si dám chicken burger, ten nevypadal tak mastně 🙂 No a po Wendy’s nás čekala dlooouhá cesta směrem zpět k autu. Ale nám se ještě nechtělo jet do hotelu…

Kasino

Ačkoliv byla pozdní noc, my byli jsme ještě stále plní energie. A tak nás nenapadlo nic lepšího, než zajít do kasina 🙂 Chvilku nám trvalo, než jsme našli vchod, ale pak jsme se tam konečně dostali. Bylo to opravdu velice velké kasino a uvnitř se nacházelo několik set automatů, které se výrazným blikáním a vydáváním zvuků snažily nalákat hráče. V zadní části kasina se dokonce nacházel jakýsi noční klub s barem a živou kapelou. Na zdech byly LCD obrazovky, na kterých jste mohli sledovat záznamy sportovních utkání. V zadní části kasina se nacházely také pokerové stoly a rulety. Tam už se asi hrálo o jiné částky, než pár drobných v automatu… A když by někomu došla hotovost, tak mohl využít jeden z mnoha bankomatů, které se nacházely na každém rohu. Uspořádání kasina bylo poměrně chaotické – vypadalo to jako v bludišti. Jeden úzký vchod, spoustu uliček a sektorů s automaty. Provozovatelé kasina ví, jak si podržet zákazníky. Jen nalézt cestu ven nám trvalo cca 5 minut. Překvapilo mě, že v kasinu měly značnou převahu ženy, a to převážně stařenky ve věku našich babiček. Poté co nám Loic s Honzou a Perrine ukázali trik, jak z 10$ udělat 0.1$, jsme už byli poměrně unavení a tak jsme zamířili do hotelu.

Apache Hadoop

hadoop

Konečně jsem se dostal k paralelizaci! Posledních několik dnů pracuji s Apache Hadoop. Musím říct, že mě to baví mnohem víc než nějaké řešení bugů apod. A konečně se začínám přibližovat k cíli…

Instalace virtuálního Apache Hadoop clusteru

Tento týden jsem se zabýval převážně instalací virtuálního Apache Hadoop clusteru. Jako virtualizační platformu jsem použil VirtualBox a Debian Linux. Zprovoznění clustru není zas tak složité, ale narazil jsem na jeden velice nepříjemný bug. Týká se verze XML parseru Xerces. Hadoop vyžaduje k běhu určitou verzi této knihovny, ale v JRE se nachází jiná verze. A Hadoop si není schopen říci o tu správnou ani v případě, že je přiložena do .jar souboru. Nepodařilo se mi najít nějaké „správné“ řešení, a tak jsem to vyřešil workaroundem – na začátku main metody volám [code lang=“java“]System.setProperty("javax.xml.parsers.DocumentBuilderFactory",
"com.sun.org.apache.xerces.internal.jaxp.DocumentBuilderFactoryImpl");[/code].

Map/Reduce

Apache Hadoop je dělaný pro řešení problémů pomocí algoritmu Map/Reduce. Nejprve se přivede vstup do Mapperu, který jako vstup očekává kolekci hodnot key-value. V tomto Mapperu se provedou nějaké operace (například transformace, agregace hodnot apod.) a výstupem je opět kolekce key-value. Dále se provede seskupení do kolekce key-(value-list) a ta se přivede na vstup Reduceru. Reducer jí následně zpracuje a výstupem je hodnota kolekce hodnot value. Moc pěkně zpracovaný příklad je na Slideshare. Velice dobře zpracovaný je i tutorial na Yahoo, který se zabývá i pokročilejšími věcmi v Hadoopu.

Když používáte Hadoop na něco, na co není určený

Bohužel problém, který řeším, se pro Hadoop vůbec nehodí. Já potřebuji v ideálním případě nějakou sdílenou paměť a v ní frontu úloh, do které budou jednotlivé nody přistupovat. To je ovšem zcela proti logice Hadoopu – ten naopak nepředpokládá žádnou sdílenou paměť. Očekává, že nody budou pracovat se soubory, které se nacházejí na distribuovaném systému souborů HDFS. Hadoop taky předpokládá, že jednotlivé úlohy budou náročné, ale nejen časově, ale také množstvím zpracovávaných dat. Hadoop je vhodný, pokud potřebujete zpracovávat velké množství dat, řádově desítky terabytů a více. Naopak se naprosto nehodí na úlohy, které potřebujete zpracovat rychle. Pokud vám tedy jde o množství zpracovaných dat, je Hadoop správnou volbou. Pokud potřebujete co nejrychleji výsledek, měli byste se poohlédnout po nějakém jiném nástroji.

Map/Reduce očekává vstup a to v podobě souborů. Já vlastně žádný vstup nemám, mám pouze parametr, se kterým potřebuji úlohu spustit. Ano, onen parametr by se dal nazvat vstupem, ale jak ho Mapperu předat? Navíc nepotřebuji žádný Reducer, stačí mi pouze Mapper.

Pokud chcete na Hadoopu spouštět úlohy typu Map/Reduce, naleznete příkladů a tutoriálů plný internet. Pokud chcete něco netypického, nenaleznete bohužel nic 🙁 Vůbec nic… Všechno co jsem o Hadoopu našel se týkalo Map/Reduce a nikdo nikde nikdy neřešil úlohu, která by tomuto paradigmatu neodpovídala. Bohužel jediná dokumentace, kterou Hadoop nabízí, je JavaDoc + jednoduchý tutoriál, jak vyřešit typický problém, kde si vystačíte na 90% s nabízenými výchozími třídami. Abych tedy vyřešil svůj problém, s úlohou, která vůbec neodpovídá paradigmatu Map/Reduce, musel jsem jí přiohnout, aby tak alespoň vzdáleně vypadala. Musel jsem dělat různé psí kusy, aby se mi to povedlo. Připadal jsem si jako krotitel lvů nutící slona skákat skrz obruče.

Krkolomné – ale funkční řešení

Ale nakonec se mi to podařilo! Po několikadenním úsilí mi konečně na Hadoopu běží i mé atypické úlohy! Abych spustil jednu úlohu, s jedním jednoduchý parametrem, musel jsem napsat 4 třídy. InputSplit, InputFormat a RecordReader a samozřejmě samotný Mapper. Většina těch tříd, kromě mapperu, nemá žádnou užitkovou hodnotu, jedná se pouze o balast nutný pro donucení Hadoopu spustit onu úlohu, která neodpovídá paradigmatu Map/Reduce. Je to smutné, ale je to tak 🙁

Mé řešení funguje vpodstatě tak, že vygeneruje parametry pro všechny úlohy, vytvoří pro ně instanci třídy InputSplit a následně všechny instance vrátí jako kolekci. Toto dělá třída InputFormat. Následně se nějakým způsobem něco s těmito instancemi InputSplit udělá, a končí to tím, že se na ně zavolají metody write a read – přesně v tomto pořadí. Tyto metody asi zapíší data do HDFS nebo kdoví co, ale něco na ten způsob to bude. Následně si třída RecordReader převezme instanci třídy InputSplit a vytvoří z ní kolekci key-value párů. Jelikož potřebuji pouze 1 parametr, používám pouze hodnoty key. Následně si Hadoop sám volá čtení z RecordReaderu, a předává hodnoty Key do Mapperu, který je dále zpracovává. Byla to fuška, spoustu debugování, psaní kódu stylem pokus-omyl, ale funguje to!

Botanická zahrada Jardin Botanique

Jedním z míst, které jsem si nemohl nechat ujít, je botanická zahrada Jardin Botanique. Nachází se nedaleko olympijského stadionu a parku Parc Olympique. Plakáty a různé reklamy na výstavu Mosaicultures, která právě probíhala v botanické zahradě, byly všude po celém městě a už na první pohled dávaly najevo, že je o co stát.

Vstupné

Vstupenku do botanické zahrady je možné zakoupit v mnoha variantách. Nejvýhodnější jsou balíčky vstupenek, které nabízí vstupenky také do jíných zajímavých míst v Montrealu. Já jsem si zakoupil balíček do botanické zahrady (včetně insektária), biodomu a planetária. Velice příjemné je, že do botanické zahrady můžete jít na jednu vstupenku celkem 2x. Cena tohoto balíčku pro studenty je nějakých cca 35$. Do studentského vstupného mi započítali i zvýhodnění pro obyvatele Montrealu 🙂

Skulptury

Nejzajímavější částí expozice v botanické zahradě byly skulptury tvořené keři. Tyto skulptury byly rozmístěné různě po celé botanické zahradě a zobrazovaly různé předměty (jako je piano, koleje, úl apod.). Mezi nejkrásnější skulptury ovšem patřily zobrazení různých druhů zvířat. Už od začátku jste tak mohli potkat různé ptáky, psa, včely, berušky apod. Mnohé skulptury byly velice detailní a některé vypadaly téměř jako živé. Mezi nejkrásnější skulptury podle mě patřili například buvoli, pastýř s ovcemi a koně.

Untitled

Untitled

Tématické zahrady

Ačkoliv hlavním trhákem botanické zahrady byly skulptury, měla stále ještě mnohé co nabídnout. Další zajímavou částí jsou tématické zahrady. Naleznete zde například čínskou zahradu plnou lampionů a umělohmotných soch zvířat. Uprostřed čínské zahrady se nachází jezírko, ve kterém rostou různé vodní rostliny, například lotosy lekníny apod. Dominantou čínské části je věž a veliký pavilon.

Untitled

Další tématickou zahradou je japonská zahrada. V japonském pavilonu jsou k vidění různé obrazy a fotografie a také umělecké předměty vyrobené z papíru. Také se tam nachází tradiční japonská zahrada tvořená kameny. Před samotným pavilonem se rozprostírá velká zahrada plná zeleně s jezírkem a několika můstky. V jezírku samozřejmě plavou pestře zbarvené rybky, mezi nimiž se nachází i velice známý sytě oranžově zbarvený japonský kapřík. Také se tam nachází překrásný vodopád. Co se týče rostlin, tak jsou zde převážně různé druhy vrb.

Stínová zahrada

Stínová zahrada se nachází, jak již název napovídá, ukrytá ve stínu stromů. Nabízí tak příjemné ochlazení v parných dnech.

Alpská zahrada

Jedna z mých nejoblíbenějších částí je alpská zahrada. V alpské zahradě se nachází různé skalky a drobounké rostliny, které na nich rostou. Také je tam spoustu malých smrčků, borovic a jiných jehličnatých stromů rostoucích na skalkách. V alpské části se nachází další vodopád obklopený několika lavičkami a nabízející příjemné posezení.

Untitled

Při druhé návštěvě alpské části nás poctila svou návštěvou liška. Ačkoliv byla obklopena zvědavými lidmi, vůbec se nebála a klidně si běhala po skalkách a šmejdila v houští. Na to, že tam byla jen chvilku, dokázala vyvolat celkem velké pozdvižení 🙂 Každý si jí chtěl alespoň jednou vyfotit. Po chvilce jí šmejdění kolem a přestalo bavit a tak odběhla zase o kus dál, do jiné části zahrady.

Insektárium

Insektárium je samostatný pavilon nabízející výstavu hmyzu. K vidění tam je spoustu druhů brouků, mravenců, pavouků a všelijaké havěti. Mají tam dokonce i několik živých exemplářů. Zajímavá byla například expozice s mravenci. Měli tam dva oddělené boxy spojené stromem. Na jedné straně se nacházelo mraveniště a na druhém straně měli mravenci potravu v podobě listů na stromě. Tedy, ona byla původně i na té straně s mraveništěm, ale tam mravenci strom naprosto celý sklidili. Tato expozice sloužila jako ukázka toho, jak mravenci a stromy žijí v symbióze. Mravenci sklízejí listí ze stromu a nosí si ho do mraveniště, které je zpravidla nedaleko stromu. Zde to listí používají na stavbu mraveniště a také ho konzumují. Strom prosperuje z toho, že ztetlalé kousky listí a větviček, které mravenci roznesou po okolí, mu dodávají živiny. Mravenci mu také kypří půdu. Jelikož bylo v insektáriu příšeří s umělým osvětlením, nebyli mravenci téměř vidět. Než jste si jich vůbec všimli, viděli jste větvičky a malé kousky listí pochodovat z jedné strany na druhou 🙂

P9191139

Les

Při první prohlídce botanické zahrady jsem do lesní části zavítal vlastně omylem. Chtěl jsem se dostat k východu, ale zároveň se vyhnout největšímu davu a tak jsem pokračoval dál dozadu do zahrady. Čím dál jsem zašel, tím méně bylo kolem lidí. No a pak jsem objevil obrovskou plochu pokrytou různými druhy stromů. Byly tam smrčky, borovice a různé další druhy jehličnanů. V okolí byl nádherný klid, nikde ani noha a stromy krásně voněly. Každý druh stromu měl svou specifickou vůni, která byla poměrně snadno rozpoznatelná. Lesní část se mi moc líbila a tak jsem se do ní rád znovu podíval při své druhé návštěvě.

Noční zahrada

Na to nejkrásnější, co botanická zahrada nabízí, si musíte poměrně dlouho počkat. Výstava zvaná Night reveals it secrets totiž začíná až po setmění. To se pak převážná většina botanické zahrady uzavře a zůstane otevřená pouze čínská a japonská zahrada. Ty ale dostávají pod douškem noci zcela jiný rozměr. V japonské zahradě je zvoleno velice decentní osvětlení potůčku a několika vybraných stromů. Také je krásně nasvícen vodopád, kde se osvětlení přepíná mezi několika režimy.

Ale japonská zahrada stále ještě není tou nejzajímavější částí. Tou je čínská zahrada, která svou krásou láká davy lidí. A tak, pokud o tento zážitek nechcete býti ochuzeni, si musíte postát v nekončící frontě a překousnout zástupy lidí, přes které není téměř možnost se hnout.

Když už se konečně dostanete do čínské zahrady, čekají na vás již známé sochy zvířat, které jsou ovšem nádherně nasvícené a působí zcela odlišným dojmem. Na střeše čínského pavilonu se rozsvítí světýlka, které vykreslují její obrys. Nasvítí se také lampiony. Celé to působí velice nádherně a třešničku na dortu tomu dodává ještě odlesk v jezírku.

P9270651

P9270653

Tuto nádheru je bohužel velmi těžké zachytit fotoaparátem. Obzvlášť, pokud nemáte zrcadlovku. Já jsem se o to se svým kompaktem pokoušel, ale bohužel se mi to nepodařilo tak, jak bych si představoval. Můj Olympus SP-600uz se postavil na hlavu a automaticky volil až příliš dlouhou dobu expozice, kvůli čemuž se ve snímcích světlo jakoby rozpilo a celý snímek je kvůli tomu dost rozmazaný. Bohužel nemám manuální režim a tak jsem s tím nemohl nic moc udělat. Všiml jsem si, že když fotím velice výrazně osvětlené objekty, fotoaparát to vyhodnotí, tak, že má dost světla a nastaví kratší dobu expozice. Toho jsem se snažil využít k přechytračení foťáku a docílení kýženého snímku. Ovšem podařilo se mi to asi jen u jedné či dvou fotek z mnoha 🙁 Poprvé se mi tak stalo, že toho o focení vím víc než můj foťák. Asi nastal čas poohlédnout se po zrcadlovce…

P9270706

Jsem v půlce stáže

Právě se nacházím zhruba tak v půlce stáže a myslím, že to je ta správná chvíle na napsání článku :). Co jsem tady ten měsíc a půl dělal? Možná se budu trošku opakovat, ale pokusím se navázat na článek první zážitky ze stáže.

Seznámení se s projektem

První zhruba tak týden, dva, jsem se seznamoval s projektem. Nejprve jsem musel projekt dostat do kompilovatelného stavu, což se ukázalo jako úkol na dlouhou dobu. Musím říct, že hned po prvním dni jsem si říkal ZLATÝ MAVEN! Ano, kdyby používali na takto rozsáhlý projekt Maven a správně nastavené závislosti mezi projekty, nemusel bych strávit několik dní nad hledáním a nastavováním závislostí, ale byl bych schopen projekt zkompilovat během 5 minut.

Poté, co se mi podařilo projekt úspěšně zkompilovat, na mě čekal další nelehký úkol – brodit se stovkami souborů a tisíci řádky kódu a pochopit, jak že to vlastně funguje. Nebylo to snadné, styl, jakým je kód psaný, mi to vůbec neusnadňoval. Soubory jsou plné komentářů a poznámek, které jsou mnohdy i několik let staré a na 99% neaktuální a zcela jistě naprosto zbytečné. Ovšem jsou tam… Nevím proč, ale jsou. A dokonce si ten zvyk psát ke každé úpravě kódu komentář se jménem, kdo a kdy to upravil, udržují dodnes. Přestože používají SVN a tyto změny by si mohly vyhledat tam.

Hlavní úkol stáže

Na konci prvního týdne jsme si dali meeting s vedoucím projektu a ten mi vysvětlil, co že vlastně budu dělat. Popsal mi pro mě důležité části projektů, co dělají apod. Projekt má 3 hlavní části, na kterých budu pracovat – POM – nástroj na počítání metrik kódu, SAD – nástroj na detekci tzv. code smells a Ptidej – nástroj na detekci návrhových vzorů. Pak jsme se dostali k tomu, jak spolu ony nástroje souvisí atd. Dozvěděl jsem se, že mým hlavním úkolem bude pracovat na nástroji Ptidej – ten je ze všech nejpomalejší a nejvíc potřebuje paralelizaci. Následně jsme se velice povrchně dostali k tomu, jak Ptidej funguje.

A hned jsme zabrousili do dalších souvisejících projektů. Aby bylo možné hledat návrhové vzory, je nutné nejprve vytvořit graf tříd. Takovýto graf obohacený o různé informace tvoří model tříd. Projekt, který se zabývá popisem modelu tříd, a vlastně nejdůležitější ze všech projektů, je PADL. Tento projekt tvoří meta-model pro model tříd.

Samotné vyhledávání návrhových vzorů je založené na principu isomorfismu podgrafu. Musím říct, že mě to poměrně zaskočilo. Celkově jsem byl velice překvapený, jaké psí kusy se zdrojovými kódy dělají, aby udělali nějaké ty analýzy. Původně jsem se mylně domníval, že půjde o něco jako lexikální analýzu. Celkově jsem očekával mnohem více práce se zdrojovými kódy, než s modelem tříd apod.

Když vyprchal můj prvotní šok, dali jsme do vymýšlení způsobu, jak to vyřešit. Vedoucí mi navrhoval, že by nejraději rozdělil model tříd na několik částí, a prováděl analýzu na těchto dílčích částech. Ovšem bylo potřeba vymyslet, jak model dělit, a jak jeho rozdělené části zase spojit zpět. Zpočátku to vůbec nevypadalo jasně, ale domluvili jsme se, že budeme model dělit na úroveň balíčků či namespaců. První úkol zněl jasně – analyzovat kód balíček po balíčku.

Metriky kódu

Nástroj, na kterém budu prvně pracovat je POM. POM dělá několik analýz kódu. V první fázi vypočítává metriky, jako je například CBO (coupling between objects), DIT (depth of inheritance tree) apod. Těchto metrik je celkem 72. Většina metrik je unárních, tedy počítají se vzhledem k 1 třídě, ale také je tam několik binárních metrik, které vyjadřují vztah mezi 2 třídami. Většina metrik je závislých na celkovém modelu, takže na ně není možné použít navrhovaný způsob rozdělení modelu do několika menších částí. Ovšem některé závislé nejsou, a tak jsem se dal do identifikace těch nezávislých. Postupně jsem prošel všechny metriky, prozkoumal jejich zdrojové kódy, zjistil, zda vyžadují celkový model či ne, a ty, které ne, jsem otagoval příslušným interfacem. Na závěr jsem si napsal unit test, který zkouší spočítat metriky na úrovni balíčků a porovnává hodnoty s metrikami z celkového modelu.

Nástroj na slučování dílčích modelů – PADL Merger

Dalším krokem bylo vyřešit ony metriky závislé na celkovém modelu. A tady přišlo na řadu spojování dílčích částí modelu. Nejprve jsem musel dopodrobna prozkoumat, jak vypadá zdrojový kód tříd modelu, jak se model sestavuje apod. Zjistil jsem, že každá entita z analyzovaného zdrojového kódu (balíček, třída, interface, metoda, parametr…) má svou reprezentaci ve zdrojových kódech onoho nástroje na analýzu a tvoří tak meta-model. Třídy, ke kterým není k dispozici zdrojový kód (například vnitřní implementace standardních tříd Javy), jsou reprezentovány pomocí interface IGhost.

Rozhodl jsem se tedy vytvořit nástroj, který nalezne všechny ghosty v modelu a shromáždí jejich reference na jednom místě – v hash mapě. Už to samo o sobě mi dalo docela zabrat, ale docela mě to bavilo. Naučil jsem se přitom používat návrhový vzor Visitor 🙂 Dalším logickým krokem bylo nahrazení těchto ghostů entitami, které reprezentují plně analyzovanou implementaci daného ghosta. Těmto entitám interně říkám implementing entities nebo zkráceně implementors. Nahrazení ghostů funguje tak, že se pracuje se 2 modely. V prvním modelu, nazvěme ho třeba cílový, se postupně projdou všichni ghostové a zkusí se vyhledat podle ID v druhém modelu, zdrojovém modelu. Pokud zdrojový model obsahuje entitu s daným ID, máme vyhráno. Stačí ji vyjmout ze zdrojového modelu a vložit do cílového 🙂 Ovšem tahle sranda není vůbec jednoduchá a dala mi docela zabrat. Zdrojové kód třídy, která toto dělá, má skoro 1000 řádek.

Unit testing

Když jsem dokončil slučovací nástroj, dal jsem se do psaní testů. Vůbec jsem nevěděl, jak ověřit, jestli jsou modely sloučené správně. A tak mě napadlo zkusit porovnat počet entit ve sloučeném modelu a v modelu, který byl vytvořen bez slučování. Pak mě napadlo porovnat také metriky, pokud jsou modely stejné, měly by být i metriky stejné…

Bugy

Ovšem tady jsem narazil. Metriky stejné nebyly 🙁 A tak jsem se dal do hledání bugů. Po opravení několika svých bugů jsem narazil na neočekávané chování několika tříd z projektu PADL. Nahlásil jsem toto chování profesorovi, který je hlavním vedoucím projektu. Ten mi potvrdil, že je to neočekávané, a že se s největší pravděpodobností jedná o bug. A tím začalo moje hledání bugů v projektu PADL 🙂 Doposud jsem jich našel a opravil nemalé množství, ale mnohé stále zůstávají neobjeveny. Když už jsem se hrabal ve zdrojových kódech PADLu, napadlo mě, že spustím unit testy z projektu zvaného All Tests. To jsem asi neměl dělat.. Testů tam bylo obrovské množství (asi 500), běžely poměrně dlouho (odhaduji to na 20 minut), a výsledkem bylo, že jich více než polovina neprošla. Zajímavé.. Bohužel toto je výsledkem poměrně nekoordinovaného způsobu práce, který tu provozují. Na projektu dělá několik lidí, vždycky někdo někde něco upraví, commitne a dál se o to moc nestará. Nějaké konvence, návrhové vzory apod. se tu moc neřeší. Je to trošku paradox, projekt na analýzu kódů, vyhledávání návrhových vzorů a code smells je, bohužel, plný code smells 😀

Paralelizace? Ještě ne…

V první části stáže jsem se tedy (bohužel) vůbec nedostal k žádné paralelizaci. Zatím jsem pouze řešil nástroj na spojování modelů a opravoval bugy. Také jsem radil kolegovi z Mexika, který měl tu smůlu, že musel tento projekt používat na analýzu kódu. Sice jsem byl trochu zklamaný z toho, že jsem s tím moc nepohnul, ale měl jsem radost z toho, že tomu rozumím natolik, že jsem schopný radit ostatním 🙂 Také jsem byl rád, že jsem nalezl a opravil několik bugů. Celkově mi první část projektu dala trošku jiný pohled na rozsáhlé a zejména teoretické projekty.

Výšlap na Mt. Tremblant

Jedním z výletů pořádaným studentským klubem COPEC byl také výšlap na horu Mt. Tremblant. Hora Mt. Tremblant je vzdálená zhruba tak 150km severně od Montrealu. Tento výlet patří patrně mezi nejoblíbenější výlety vůbec, protože nás jelo opravdu hodně – naplnili jsme celkem 5 autobusů. Naštěstí nám počasí přálo a tak jsme si užívali krásného teplého dne s nebem bez mráčků. Výlet se konal 28. září a tak se nám naskytl překrásný pohled na okolí obklopené stromy hrajícími všemi barvami. K vidění byly různé odstíny žluté, oranžové a červené. Myslím, že podzim patří k nejkrásnějším obdobím v Kanadě. Tedy alespoň v Quebecku. Mají tu spoustu smíšených či převážně listnatých lesů a hodně javorů, jejichž různě zbarvené podzimní listí je skutečně překrásné.

výšlap na Mt. Tremblant

podzim

Hora Mt. Tremblant je asi 875m vysoká a nabízí různé stezky na vrchol. Možností bylo skutečně mnoho a tak jsme si nechali poradit v turistickém centru. Paní nám dala turistickou mapu a poradila nám, ať se vydáme po stezce C, že se tam nachází několik vodopádů a spoustu vyhlídkových míst. A tak jsme se dali na cestu. Stezka C je zhruba tak 7km dlouhá a cesta na vrchol trvá něco okolo 2 hodin. Samozřejmě záleží na tempu, které zvolíte, ale pokud si cestu chcete pořádně užít a udělat si při ní i pár fotek, pod zmíněné 2 hodiny se asi nedostanete. Obzvlášť když jdete s davem lidí 🙂 Ovšem jsou i tací, kteří si tam jdou zasportovat a tak se na vrchol hory raději proběhnou. Musí to být docela makačka, ale věřím, že je to efektivní způsob jak nabrat fyzičku. Po náročném výšlapu se vám naskytne překrásný výhled na okolní kopce a jezera.

Výšlap na Mt. Tremblant

Vrchol hory

Na vrcholu hory se nachází horská chata s restaurací a dalším turistickým centrem. Také se tam nachází lanovka, kterou se na vrchol dostali tací, kteří si nevěřili na tak náročný výšlap. Jelikož je časově velice náročné dostat se na vrchol a zpět, tak jsme se rozhodli použít lanovku na cestu zpět do vesničky v údolí.

Já na vrcholu Mt. Tremblant

Kolem vrcholu hory se nachází také několik dalších stezek. Jelikož nám ještě zbyl nějaký čas, rozhodli jsme se jít se podívat ještě na stezku K a B. Tyto stezky jsou dohromady dlouhé zhruba tak 3km, ale nejsou moc náročné, a tak nám ani ani nedaly moc zabrat. Po zdolání těchto stezek se nám začínal krátit zbývající čas a tak jsme se svezli lanovkou dolů do vesničky.

Foto chata na vrcholu

Vesnička

Vesnička Tremblant doslova žije turismem. V okolí naleznete spoustu restaurací, obchůdků se suvenýry apod. Také tu prodávají lyže a věci na zimní sezónu. Mt. Tremblant má totiž velké množství sjezdovek a také několik tras pro sněžnice. Na své si tu přijde zkrátka každý, ať už milovník zimních radovánek nebo fanda do horských výšlapů.

Fotka vesničky Tremblant

Poměrně velké pozdvižení ve vesničce způsobila zaběhnutá srnka. Docela mě překvapilo, že se moc nebála. Asi byla na lidi zvyklá. Chvilku jsme jí pozorovali, jak pobíhá po okolí, ale pak nás to přestalo bavit a pokračovali jsme v cestě na autobus. Cestou jsme se ještě zastavili na zmrzlinu a pak už hurá zpátky do Montrealu.

Přidávám odkaz na fotogalerii Alexandra Collina, který má zrcadlovku a tak se mu podařilo zachytit krásy podzimního listí mnohem lépe než mě.

Vrchol Mt. Tremblant

Polytechnique de Montreal

Dnes bych se chtěl trošku rozepsat o škole na které studuji (vlastně pracuji, protože stáž tady považují za práci a potřebujete na ní pracovní povolení), tedy o Polytechnique de Montreal nebo-li Polytechnice.

Francouzská univerzita

V Montrealu se nachází několik univerzit a jsou rozdělené na převážně francouzské a anglické. Polytechnika je jednou z francouzských. Další francouzskou univerzitou je Université de Montreal, nebo-li UdeM. Anglické univerzity jsou Concordia a McGill.

Lokalita

Polytechnika se nachází na nejvyšším (a vlastně asi i jediném) kopci v Montrealu – Mont Royal, v komplexu univerzity UdeM. Polytechnika má dvě budovy – jednu modernější, Pavillon la Sonde, a jednu starší – Pavillon Principal. Ta modernější budova mi uvnitř velice připomíná novou budovu ČVUT a NTK. Řekl bych, že je to architektonicky zhruba tak něco mezi nimi. Patra jsou různě vybarvená – je tu červené patro, oranžové patro, zelené patro a modré patro. Tyto barvy reprezentují jednotlivé elementy – červená je magma, oranžová je země, zelená je vegetace a modrá je nebe.

fotka Pavillon la Sonde

Laboratoře fakulty informatiky se nacházejí ve 4. – oranžovém patře. Některé počítačové učebny se nacházejí v 6. – modrém patře. V 6. patře je také školní bufet. Sice není tak drahý, jako školní jídelny, které sídlí ve vedlejší budově, ale pořád se tam člověk pořádně nenají. Ale alespoň se tam platí podle váhy, takže můžete odhadnout, kolik budete platit, podle toho, kolik si toho nandáte.

Profesoři

Nemohu mluvit za celou školu, protože jsem potkal pouze několik profesorů z fakulty informatiky, ale myslím, že se to příliš lišit nebude. Převážná většina profesorů jsou cizinci. Vlastně neznám žádného profesora, který by byl místní. Pravděpodobně to bude souviset s místním vzdělávacím systémem. Na fakultě informatiky všichni profesoři mluví převážně anglicky (naštěstí).

Angličtina

Já trávím většinu času v laboratořích, kde se nacházejí většinou stážisti jako já, nebo doktorandi. Všichni komunikujeme anglicky, francouzsky jsem tu slyšel mluvit snad jen jednoho studenta z Belgie. Je to poměrně pochopitelné, protože angličtina je v IT odvětví naprosto stěžejní jazyk. Naopak se divím, že univerzita nenabízí žádné předměty v angličtině. A to ani na magisterském programu, který studují převážně zahraniční studenti.

Polytechnika si velice brání francouzštinu a nechce připustit žádnou výuku v angličtině. Což mi příjde velice zvláštní, vzhledem k tomu, že původně slibovali otevřít anglický program. Údajně se vedení rozhodlo, že ho neotevřou, protože se chtějí držet tradiční francouzštiny. Dokonce jsem od kolegy Rodriga z Mexika zaslechl, že prý chtějí zavést nějaké povinné vstupní testy francouzštiny i pro studenty doktorských programů. Dovedu pochopit, že francouzština je pro ně jakousi tradicí, ale nerozumím tomu odporu k angličtině. Montreal je město, kde převážná většina obyvatel umí anglicky. Navíc univerzitní studenti (a obzvlášť ti na magisterském či doktorském programu) jsou převážně cizinci. Pokud se budou nadále takto urputně bránit angličtině, studenti půjdou raději studovat na jinou univerzitu – například na McGill.

Studenti

Jak jsem již několikrát zmínil, převážnou většinu tvoří zahraniční studenti. Zejména Francouzi, kterých je tu dost možná více než Kanaďanů. Co mě ale velice překvapilo je množství holek. Polytechnika je čistě technická univerzita, na kterých většinou (tedy alespoň u nás) moc holek nestuduje. Tady to ovšem vůbec neplatí. Oficiálně je zde asi 30% holek, ale řekl bych, že to číslo je mnohem větší. A to dokonce i na takových oborech jako je elektrotechnika a IT. V naší laboratoři je dokonce více holek než kluků.

Nová země, čas osvojit si nové zvyky

Jsem již skoro 2 měsíce v Kanadě a od začátku se snažím pobyt tady zužitkovat jak nejvíc to jen půjde. Ve škole sice pracuji jen na jednom projektu, ale mimo školu se snažím osvojit si nějaké nové zvyky, nastudovat něco nového a částečně sledovat krok s kamarády, kteří musí doma rozdýchávat nával nových informací v podobě PARů a dalších předmětů.

Don’t Worry, be Happy!

Jednou z nejdůležitějších věcí o kterou se snažím, je nedělat si zbytečné starosti. Když jsem byl doma, měl jsem tendenci všechno brát až příliš vážně a hrozně moc to řešit. Tady jsem si řekl, že už toho bylo dost, a je na čase si odpočinout od starostí. Ovšem chvilku mi trvalo, než jsem se to naučil…

První týden, když mi profesor ukázal rozsah projektu a vysvětlil mi, co bude mým úkolem, jsem si myslel, že to zabalím a pojedu domů 🙂 Bylo toho hrozně moc, nevěděl jsem kde začít a vůbec co si s tím počnu. Hrozně moc jsem to řešil a přemýšlel jsem nad tím. Práce poměrně stála a já z toho byl poměrně nešťastný.

Pak jsem si řekl, o co jde? Mám na to celkem 3 měsíce, je jasné, že to nemůžu vyřešit hned první týden! A co naplat, že teď nemám tušení co s tím. Nějak to pude. A i kdyby ne, tak se svět nezboří. A přestal jsem to řešit. A ono to najednou šlo… Začal jsem do projektu více a více pronikat a nyní se v něm již velice dobře orientuji. Dokonce jsem několikrát radil mexickému kolegovi Rodrigovi a hlavní vedoucí projektu profesor Yann-Gaël mi poslal e-mailem uznání, jak rychle jsem se dokázal zorientovat. Také se mi podařilo najít a opravit spoustu bugů a u některých věcí navrhnout lepší řešení daného problému. A přestože zatím nemám žádné pořádné výsledky, tak se mě nedávno můj supervisor zeptal, jestli bych tu nechtěl dělat PhD. 🙂

Ranní rozcvička každý den

Tohle jsem chtěl zavést doma už dávno. Cvičit pravidelně každý den. Bohužel se mi to nějak nedařilo. Byť jsem ke konci školního roku cvičil relativně pravidelně, stále to nebylo každý den. A přes prázdniny mi to vypadlo úplně. Tady jsem si řekl, že takhle teda ne. A hned od druhého dne každé ráno cca půl hoďky cvičím.

Trávit hodně času venku

Další věcí o kterou se tu pokouším je trávit co možná nejvíce času venku. Přes týden se mi to moc nedaří, ve škole končím poměrně pozdě a domů se vracím za tmy, a tak se snažím to dohnat alespoň o víkendech. A to hlavně díky akcím organizovaným místním klubem pro zahraniční studenty COPEC, které probíhají většinou v sobotu. Zatím nám počasí díkybohu přeje a tak si užíváme krásných slunných a teplých dnů. Tu a tam zaprší, ale to jsou vesměs krátkodobé přeháňky. Několik místních mi říkalo, ať si tohle počasí užíváme, dokud je, protože tady je prý velice chladno už koncem října. Občas se tou dobou dokonce i objeví sníh. Doufejme, že počasí ještě nějakou chvíli vydrží, a dopřeje nám ještě několik podařených výletů.

Naučit se vařit

Tohle je věc, kterou si ještě ze seznamu odškrtnout nemohu. Tedy pokud někdo nepočítá za umění vařit udělání si těstovin či mražené zeleniny 🙂 Abych se přiznal, tak jsem byl zatím až příliš líný, než abych se pustil do nějakého vážnějšího vaření. Většinou jsem si vymýšlel výmluvy jako že nevím, co bych si uvařil. Nebo že nemá cenu vařit pro jednoho, že se to nevyplatí apod. Ale už mi pomalu ale jistě dochází zásoba těstovin a také jsem se konečně dokopal k tomu, abych si napsal seznam jídel, které se budu více či méně úspěšně pokoušet uvařit.

Touha cestovat

Když jsem přijel, myslel jsem si, že se mi alespoň na nějakou dobu podařilo ukojit svou touhu po cestování. Opak je pravdou. Mám čím dál tím větší chuť cestovat a poznávat nové země 🙂 Dokonce už přemýšlím nad možnostmi, jak toho dosáhnout. Naštěstí dnes žijeme v době, kdy je cestování poměrně snadné, a tak je možné dostat se během relativně krátké doby i na druhý konec světa.